Rozbřesk pro dva

5. dubna 2012 v 14:33
Sedím v pilotní kabině a pozoruji oblačnou oblohu pode mnou. Přístroje fungují bez problémů. Mraky se postupně protrhávají a poskytují mi pohled na přibližující se ostrovy japonského císařství. Zlatavá záře zalévá oblé vrcholky hor, zelená údolí jemně kontrastují s barvou vycházejícího slunce. Zvolna se mi otevírá výhled na cíl mé cesty - město Nagasaki. Z náprsní kapsy vyndám fotografii své ženy a našeho malého chlapečka. Něžně fotografii políbím a zasunu zpět.

Stisknu knoflík na vysílačce a zahlásím: "Alfa, tady Bravo. Cíl je na dohled."

Chrastivý hlas mi odpoví: "Bravo, tady Alfa. Pokračujte v operaci podle plánu. Konec."
Celý článek | Počet komentářů: 1
 

Prorok

19. března 2012 v 9:23 |  Próza


Panák absintu byl z půlky prázdný. Možná také patřil mezi důvody, kvůli kterým se na vratkém stole zaplivané nádražky kývala mužská postava.

"A říkám dost! Dost bylo ran bičem na záda občanů. Nenechme se dál obelhávat státní aparaturou! Vyrazme do ulic a ukažme jim, kdo je v zemi pánem."

Je zvláštní, jak někteří lidé zvládnou plynule mluvit, i když jim ruce opisují veliké kruhy a mozek se snaží pozvolna vydrápat z alkoholového opojení.

"No tak, Pájo, pojď už. Zítra píšeš test. Sám víš, že když se rozkecáš, je to na dlouho," chlácholil ho mladý přísedící a snažil se stáhnout postavu zpátky na zem.

"Nešahej na mě!" vykřikl dotčeně Pavel a opět se povážlivě nahnul na stranu, "budu mluvit, dokud nebude poslední člověk svobodný, dokud každý nebude moci chodit s hlavou hrdě zdviženou, dokud budou obyčejní lidé trpět."

V rohu seděl u piva starý Procházka. Každý toho prošedivělého pána znal a věděl, že si už lecčím prošel. Kmet zadumaně popíjel zlatavý mok a většinou si ostatních moc nevšímal. Dnes ale stoické ticho, které ho obklopovalo, prolomil.
Celý článek | Přidat komentář

Projekt kritika

19. února 2012 v 8:23 |  Ostatní
Píšete a máte zájem o konstruktivní kritiku? Chcete najít někoho, kdo se nezúčastněným okem podívá na vaše dílko? Právě se rozjíždí blog, který vám to umožní. Do Projektu kritika můžete poslat svou práci a nechat si ji ohodnotit (pokud nebudete spokojeni samozřejmé je prošetření kvality kritiky ;)). Jediným, i když rozhodně nezanedbatelným platidlem je vaše kritika. Očekává se, že to bude výměnný obchod. Jako jeden z organizátorů vřele doporučuji :)
Přidat komentář

Malý černý zázrak

28. ledna 2012 v 17:51 |  Próza
Malý černý zázrak
Poslední dílko do soutěže u Sussanah. Tentokrát fejeton


Zkuste se na chvíli vžít do kůže hokejisty. Chudáci se na svých šoupátkách honí z jedné strany na druhou. Navíc co chvíli upadnou. Mě by třeba takový život nebavil. Raději si sedím pěkně v teplíčku svojí lenošky, usrkávám punč a možná ještě uvažuji, jak by mě zábly nožky, kdybych vkročil bosý na led. Ve všeobecné pohodě mi to ale stejně nedá. Přemýšlím, proč oni to vlastně dělají, a v duchu si skládám krátký rozhovor.

"Gratuluji k výhře, jak byste zhodnotil váš výkon?" ptám se zadýchaného obra.

"Ale tak určitěě… Nejdřív to bylo jen tak sem tam, ale pak sme do toho dali to srdíčko, jó, a bylo to tam. Hoši začali makat a padnul tam další. Sice sme pak taky dostali, ale to je hra… prostě to vyšlo!"

"A co byste mi ještě řekl k vaší výhře?" vyzvídám dál.

"No, to víš, někdy to jde, a pak to zase třeba nejde. Máš dvě nohy, těma bruslíš, dvě ruce, těma držíš hokejku, ale když to nemáš v hlavě, tak je to v háji. My sme to v hlavě měli, a tak sme vyhráli."

"Mohl bych mít jednu osobní otázku?"

"Ale tak určitě."

"Proč to vlastně děláte? Proč se honíte za tou malou mrškou, necháváte se narážet na mantinely a řezat hokejkami?"

V tu chvíli se hora podrbe na bradě a zamyslí se. Takovou otázku asi nečekala.

"No, víš… Asi to je kvůli klukům. Všichni táhneme za jeden provaz a každýho potěší u srdíčka, když vyhrajeme. Je to prostě taková týmová věc."

"Dobře. Děkuji za rozhovor."

Svoje sice řekl, ale já mu stále nevěřím. Popíjím punč a sám pro sebe se usmívám. Říkám si, že aby se za pukem takhle honili, musí ta kulatá černá věcička pro ně být vskutku malý zázrak. Možná, že to je ten klíč!
Počet komentářů: 1

Poděkování

16. ledna 2012 v 9:06 |  Ostatní
Málem bych zapomněl poděkovat všem beta readerům a hlavně Miselle, která může za to, že povídka Vystoupit ze stínu vypadá tak, jak vypadá. Je to její zásluha, že vyhrála v soutěži talent ze šuplíku. Ještě jednou děkuji. :) ...
Přidat komentář

Vystoupit ze stínu - část 3.

15. ledna 2012 v 11:36 |  Próza
Poslední část příběhu o Vojtovi a jeho vnitřních démonech. Doufám, že jste si povídku užili a váš pocit z ní můžete vyjádřit v anketě :)


"Co tu proboha děláš, Vojto?" ptala se docela pochopitelně rozespalá Jitka.

"Já…" odmlčel jsem se.

Co jí vlastně mám říct? Proč jsem najednou zaklepal u jejích dveří a chci s ní bydlet. Naštěstí její rodiče věčně jezdí po světě a skoro nejsou doma, takže to by problém nebyl. Že bych s ní chtěl strávit víc času, abychom si opět vzpomněli na minulost? To zní dobře…

"Promiň, že tě takhle budím, ale nedalo mi to spát. Říkal jsem si, že spolu trávíme málo času. Nevrátila se mi ještě spousta vzpomínek a chtěl bych to dohnat."

"To je moc pěkný, ale nepočkalo by to do rána? No… když už jsi tady, tak pojď dál."

"Díky."

Vešli jsme spolu dovnitř. Zul jsem se a hodil si věci do předsíně. Jitka bydlela ve středně velké "třiplusjedničce". Měla tam všechno, co by vůbec mohla potřebovat.

Přešli jsme rovnou do pokoje. Byl osvícený malou stolní lampou s růžovým krytem, údajně dárek od něj. Svlékl jsem se, nechal si pouze spodní prádlo a vklouznul do postele, kde už ležela. Zhasli jsme a Jitka chytila moji ruku, přitáhla si ji k břichu a zády se ke mně přitulila.

"Dobrou noc," špitla.

"Dobrou."

Zrzavé vlasy měla rozhozené po peřině přede mnou a v té trošce měsíčního světla, které pronikalo skrz závěsy, dostávaly měděnou barvu.

Políbil jsem ji zezadu na hlavu. Do vlasů. Trochu sebou zavrtěla. Téměř nahá vypadala krásně, jako spící Boticelliho Venuše. Bezbranná a přitom tak svůdná. Měl jsem erekci.

Co mám dělat? Už skoro spí, ale potřebuju se konečně trochu uvolnit, snad se probudí…

Vyprostil jsem svoji ruku z její a začal ji hladit po bocích. Přejížděl jsem jen zlehka po její sametové kůži a kopíroval ladné křivky. Přešel jsem prsty přes břicho. Lehce se otřásla, asi vzrušením. Pomalu jsem pohyboval dlaní vzhůru, až jsem narazil na její prsa.

Sevřel jsem ta drobná ňadra a chvíli si jen tak pohrával s jejími pevnými bradavkami. Otočila se na mě a dravě políbila. Rty se zaklesla do mých. Naše jazyky se spojily a chvíli se dráždily jako dva malí hádci, než jsme se opět rozdělili.

Obrátila se a přitiskla celým tělem. Chytila moji ruku a navedla ji přímo na svůj poštěváček. Začal jsem pomalu pohybovat prsty. Nahoru a dolů. Ze strany na stranu. Postupně zrychloval a pozoroval její prohýbající se tělo. Drobný vzdech se jí prodral skrz sevřené rty.
Celý článek | Počet komentářů: 3

Další články

Kam dál