6 Underground

10. října 2010 v 11:55 |  Próza
Povídka inspirovaná písní "6 Underground" od skupiny Sneaker Pimps,

Take me down
6 underground
the ground beneath your feet
laid out low
nothing to go
nowhere a way to meet.

I've got a head full of drought
down here
so far of losing out
round here
Overground, watch this space
I'm open to falling from grace.


Sssš. Sssš. Jako každý den i dnes zametám šesté nástupiště podzemní dráhy. Kolem mě proudí bez povšimnutí davy lidí. Pomalu a lehounce, jako matka hladící své dítě, smetám prach z jedné strany na druhou. Tam ho opatrně naberu a pryč s ním. A pořád dokola. Nemyslím si, že tuto práci metro potřebuje, dovedlo by si poradit samo, ale přesto zde každý den už osm let zametám. Sklízím smetí, co tu zbylo po lidech, kteří jsou na tom mnohem lépe než já.


Osm roků zbytečné práce. Jak příznačné. Před lety jsem byl zapřísáhlý stoupenec zenového Budhismu. Bral jsem vše, co mi kdo nabízel. Každou příležitost. Možnost uklízet na tomto nástupišti vypadala jako dar z nebes. Na platu mi nezáleželo a věřil jsem, že zde budu denně potkávat lidi, které mi osud přichystal. Nic se nestalo. Žádné osvícení.

Můj život mě nechal na holičkách a zbyla mi jen těžká práce. Nebylo odtud úniku. Mě, s vystudovanou základní školou, nikde nechtěli a jediná volná místa, kde by se o mě zajímali, byla ještě horší než toto. Proto již osmým rokem zametám, cídím a pečuji o "své" nástupiště. Každý den doufám, že mi nějaký vandal nepočmáral nově vymalované zdi. Strachuji se o zchátralé vybavení. Cítím, jak moc mi přirostlo k srdci. Poslední dobou už ani nelituji, že zde pracuji.

---

Bylo dvanáct hodin, čas na oběd. Sedl jsem si k jednomu z pilířů a z igelitového sáčku vytáhl chleba. Jsem rád, když si můžu vychutnat tu trochu volna, kterou mám, co nejlépe. Pomalu jsem ujídal a pozoroval kolemjdoucí. Támhle prošla žena se řvoucím dítětem. Táhla ho za ručičku a něco mu meldovala do ucha. Hned za nimi se zpoza rohu vynořila menší skupina mladých lidí. Něco si mezi sebou povídali.

Když přišli blíž, zaslechl jsem útržky rozhovorů: "A potom jsme tam dva dny meditovali..." a "Právě jsem objevil skvělou práci. Budu dělat jako noční obsluha na benzínové pumpě."

Přesně jsem věděl, co se jim honí hlavou a cítil jsem, že je potřeba dát těm mladým nějakou lekci, aby se probudili ze své zaslepenosti. Zaklepal jsem tomu, co mluvil jako druhý, na rameno.

"Slyšel sem, o čem si povídáte. Promiň... Měl bys chvilku čas? Rád bych ti něco řekl."

Mladík se na mě otočil a v jeho očích jsem spatřil své osm let staré já. Uvědomil jsem si, co čeká od tohoto setkání. Myslel si, že mu hodlám předat nějakou starodávnou moudrost, kterou jsem si až doteď šetřil právě pro tento okamžik. Ale já musel jeho očekávání zklamat.

"Ovšem. Pojďme se posadit někde na lavičku. Mimochodem, já jsem Milan, Milan Starý," odvětil.

Rozloučil se se zbytkem skupiny a my jsme přešli do klidnější části nástupiště. Jakmile jsme se posadili, vyhrkl: "Podívejte, já vím, co mi chcete říct, ale nejsem si jistý, jestli jsem už na dostatečném stupni vývoje, abych to mohl pochopit."

Jen jsem se usmál. "To, co ti chci povědět, rozhodně není nic, na co bys MOHL být připravený. Koukni se na mě. Co vidíš?" zeptal jsem se.

"Člověka, oproštěného od ega, který je sám sebou," odpověděl bez zaváhání.

"V tom se právě pleteš. Kdysi jsem si taky myslel, že se zbavím ega tím, že budu dělat nějakou užitečnou práci a pomáhat lidem. Brzo jsem ale zjistil, že to tak není. Každý má nějaké potřeby a jen tak lusknutím prstů hlad nezaženeš. Chápeš to? Taky jsem chtěl žít v symbióze se vším a brát si jen to, co potřebuji k životu, ale vidíš, kde jsem teď? Nevíš, jak se budu živit, až zestárnu? Tohle jsem ti chtěl říct. Než se rozhodneš, co budeš dál dělat, podívej se na mě."

Zkoumavě si mě prohlédl a opět jsem zahlédl ten lačný výraz. Dychtící po vědění a poznání a zároveň tak klidný a vyrovnaný, až netečný. Překvapil mě veselým pohledem.

"Vidím, že jste v životě zažil své. Pokud chcete, můžeme vás vzít do našeho centra. A pokud budete ochotný podělit se o své znalosti, jistě pro vás seženeme i nějaké to jídlo a nocleh." Ostatně proč ne? Řekl jsem si. Alespoň ukážu těm koumákům, kudy se nemají vydávat. Domluvili jsme se, že se zde zastaví, až mi skončí práce.

---

Otřel jsem si čelo do umolousaného rukávu a podíval se na hodiny. Za deset pět. Už by tu měl pomalu být. Beze spěchu jsem dodělal svou práci a posadil se na lavičku. Milan přišel přesně na čas. Pozdravili jsme se a rozhodli jsme se, že rovnou vyrazíme. Nebyl důvod se tu zdržovat.

Nastoupili jsme do soupravy, která právě přijela. V metru jsem byl jako doma. Vychutnával jsem si ten slastný pocit, kdy víte, kam chcete a jste si jistí, že tam dorazíte tou nejlepší cestou. Vystoupili jsme na Invalidovně. Odtamtud už byl k budhistickému centru jen kousek. Zahnuli jsme z rušné ulice a prošli pár průchody, až jsme náhle stanuli před očekávanou budovou. Po ulici občas někdo prošel, ale nevypadalo to, že by se komukoli z nich chtělo dovnitř. Chvílemi se zdálo, jakoby budova byla umístěná v nějakém jiném vesmíru a s tím naším byla spojená dveřmi, které jsem viděl jen já a Milan.

Vešli jsme dovnitř. Málem mě omráčila silná vůně vonných tyčinek. Prošli jsme chodbou a vstoupili do místnosti. Na podlaze bylo do řady vyrovnáno asi deset meditačních polštářků. Šest z nich bylo již obsazených. Milan si sedl a pokynul mi, ať učiním totéž. S menšími problémy jsem se sehnul a složil své ztuhlé tělo do lotosového květu. Meditující si mě zběžně prohlédli, ale nevěnovali mi větší pozornost. Udělal jsem si trochu pohodlí. Upřel jsem pohled do temného kouta a nechal myšlenky, aby se mi proháněly hlavou.

Uvažoval jsem o tom, co tu vlastně dělám. Věděl jsem, že tito Budh... že tito lidé nestojí o mou zkušenost. Byli by radši, kdybych jim vysvětlil tajemství sansáry a nechal je dumat nad hloubkami lidské duše. Ale rozhodně nebyli ochotni přijmout moje varování. Byli takhle spokojeni. Povzdechl jsem si. A proč vlastně ne? Chybí jim něco?

Kdysi jsem si připadal taky skvěle. Tak, že jsem přímo cítil, jak se přibližuji něčemu důležitému, něčemu, co bylo skryté uvnitř mě. A pak to najednou ustalo. A teď jsem skončil jako metař. Odpad společnosti. I když musím uznat, že mě ta práce naplňuje něčím, co mi vždycky chybělo. Dodává do mé osobnosti prostě poslední kousek, který tam chyběl. Nepotřebuji poučovat přesvědčené lidi o nesprávnosti jejich myšlenek. Půjdu si sám spokojeně svou cestou. Beze slova jsem se zvedl a vykročil z místnosti. Nikdo mě nezastavil a já se neohlédl.

Sssš. Sssš. Opět zametám svoje nástupiště. Jenomže už vím proč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama