Maloměsto

27. října 2010 v 13:11 |  Próza
Otevřené, zaprášené krabičky od sardinek, starobylé pavoučí sítě, zahnědlé okenní tabulky vrhající do bytu podivné měkké světlo; to vše pro mě představovalo domov. Bydlel jsem v tomto zašpiněném a harampádím zaneseném pokoji v nejvyšším patře, kam ani výtah nejezdil, už dobrých pár let. Otec se ukázal jednou za uherský rok, jen aby mě zkontroloval a potom opět zmizel na nějaké ze svých častých dobrodružství.



Hodil jsem si na záda batoh a vyrazil do školy. Energicky jsem seběhl schody, zabouchnul vchodové dveře a vyšel z domu. Nikdy jsem si nezval kamarády domů, protože jsem se styděl za stav, ve kterém se můj pokoj nachází, a proto jsem se s nimi scházel vždy až před školou.

***

"Čau! Tak co, připravenej na dnešní písemku?" ušklíbl se na mě Michal, můj nejlepší kamarád.

"Jo, jasně. Jako vždycky…" zabručel jsem.

"Ale no tak. Nebuď hnedka napruzelej. Viděl jsem dneska Markétu. Myslím, že se takhle vyfikla kvůli tobě. No se podivej sám," uchechtl se a opičím šklebem se mu stáhl obličej.

A opravdu. S korunou ze slunečních paprsků, rudě malovanými rty a temnými šaty jako z plátna půlnoční oblohy si plula po hladině cesty podobna elegantní a pyšné černé labuti, která zastíní vše ve svém okolí.

Chtěl jsem ji říct, že už měsíce si toužím nakroutit na prst její dlouhé kaštanové vlasy, pohladit její uzoučké ruce a políbit její plné rudé rty, ale nezmohl jsem se ani na slovo. Pouze jsem sledoval, jak je pomalu pohlcena školní budovou.

Škola proběhla stejně, jako každý den. S úderem gongu jsme povstáním poděkovali učiteli za výuku a poté se opět vrátili do lavic. Stejně jako vždycky jsem se nesoustředil na výklad, ale přes celou učebnu sledoval Markétčinu půvabnou šíji a stejně tak mi ona pohled jednou za čas oplatila.

Vyučování skončilo a já se jako obvykle odebral do šatny. Zvláštní, že v této části budovy ještě nevyměnili okna. Tlumené světlo se odráželo od žlutě vymalovaných popraskaných stěn a dodávalo chodbám podivný punc starobylosti.

A tam zpoza rohu vyšla ona. Holá ramena jí svírala pouze ramínka šatů; těch, které mě ráno tak uchvátily. Všechny emoce, které se ve mně nastřádaly za těch pár měsíců, se najednou prodraly na povrch a já cítil, že jednat musím teď. Nic jsem nerozmýšlel, přitáhl Markétku k sobě a políbil ji na rty.

Ještě dnes, když se dotknu rtů, cítím tu hořkosladkou chuť, která mě v tu chvíli zalila celého. Ta chuť vlastně ani nevycházela ze rtů či z polibku, ale z vášně, ze spalujícího žáru, který mě pohltil.

Její ústa neopouštěla ta má a zelektrizovaní jsme pokračovali dlouhé minuty, než se chodba začala plnit ostatními studenty. Pomalu jsme se pustili a začali se smát asi proto, že z nás spadlo to dlouhé napětí a my věděli, že vše dobře dopadne.

"Hej, pocem," syknul Michal a už mě tahal za ruku pryč.

"Co chceš?!" utrhl jsem se na něj, jen co červenající se Markétka zmizela v davu.

"Hele, ty to asi ještě nevidíš, ale vona není vůbec tak super, jak vypadá. Se koukni jak se nese. Takhle nafoukanou holku jen tak nenajdeš."

"Prosimtě dyť jen žárlíš!" odsekl jsem.

"No, dělej, jak myslíš. Uvidíš sám." S těmi slovy se otočil a odešel.

Začal jsem se prodírat již silným proudem plynoucích těl směrem, kterým mi Markétka zmizela. Ta se ale beze zbytku rozplynula jako stopa dechu na skle. Asi někam spěchala, když se ani nerozloučila. Nebo byla příliš pyšná na to, aby… V mé mysli se bez varování vynořila postava krásné, černé labuti shlížející na mě z výšky. Její pohled se do mě zarýval a jasně říkal, že jsem jen smítko prachu pod její majestátností.

Zavrtěl jsem hlavou a zahnal podivné myšlenky. Teď bych měl být jen šťastný. Usmál jsem se pro sebe. Zítra je taky den. Obul jsem si tenisky a vyrazil k autobusové zastávce. Rozhodl jsem se, že si vyjedu do přírody, abych si v hlavě všechno pěkně utřídil.

***

Byl vlahý podvečer. Sluneční paprsky již ztratily svou sílu a pouze mě hladily po tvářích. Lehounký vítr nadzvedával cár utrženého plakátu. Obešel jsem roh a zastávka se objevila přímo přede mnou. S rukama v bok a rozohněným hlasem tam Markétka něco vyčítala dvěma výrostkům. Slova se stávala pomalu zřetelnějšími, jak její hlas nabýval na síle.

"Říkám to naposled! Dejte mi tu fotku!"

"Ale neblbni, dyť o nic nejde, ne?" odpověděl jí jeden z nich.

"To si myslíte vy. Jestli mi ji nedáte, tak to nahlásím učiteli a ten vám to teprv zavaří!" zakřičela Markétka.

"No dobře, dobře. Hlavně v klidu, jo?" zahuhlal ten druhý a podal jí fotografii.

Přispěchal jsem Markétce na pomoc a vyděšen předchozím rozhovorem jsem se zeptal: "Seš v pořádku?" a když pokývala hlavou, pokračoval jsem.

"Co to bylo za fotku? Co udělali? Mám si to s nima ještě vyřídit?" vychrlil jsem ze sebe jedním dechem.

"Ne, to je dobrý. Nech to plavat," odpověděla a sklopila oči k zemi.

"Ale tak. Ukaž mi ji, když jsi kvůli tomu tak vyváděla."

"No, dobře. Ale slib mi, že se nebudeš smát."

S těmi slovy mi ukázala fotografii. Nejdřív jsem nechápal, co je špatně. Až po chvilce jsem si všimnul, že Markétka má na fotce přimalovaný knírek a brýle. Nebyl jsem sto pochopit, co se tady vlastně stalo, a má otázka zanikla v hluku přijíždějícího autobusu.

Nastoupili jsme a schválně jsem obsadil sedačku u okna. Během jízdy autobusem si nejradši prohlížím plynoucí okolí. Vše se kolem jen míhá a já v tomto shonu poznávám i svůj vlastní život. Rozmazaná skvrna spěchu smazávající veškeré detaily. Dovoluje mi vidět před i za sebe, ale přítomnost ponechává v mlhavém oparu, který dělá vše nezřetelným.

Ale dnes má mou pozornost plně ve své moci Markétka. Sleduji vlnění vlasů, zvonkohru smíchu a plaché jiskřičky v očích. Rozpovídá se ovšem hned, jakmile dosedneme.

"Věřil bys tomu, jak mě chtěli ztrapnit? Po tomhle bych se nemohla ukázat ve třídě!"

Jen jsem na ni nevěřícně zíral. Celý její problém byl opravdu pouze v tom, že jí někdo přimaloval falešný knírek? Takovouhle věc by odbyly i děti na základní škole. Snažil jsem se pochopit její motiv, důvod, proč by se jí to mohlo tak dotknout, ale na nic jsem nepřišel. A to už si začala stěžovat nanovo, ani ji nepřišlo, že pro mě to je řeč z jiného světa.

Její slova a věty se postupně slily do jednoho táhlého tónu. Nebyl jsem už schopen rozumět jednotlivým zvukům. A stejně jako se spojily, se začaly postupně dělit, až se z nich stal spíš křik. Ne lidský, spíš zvířecí - ptačí. A opět mi před očima začala vyvstávat podoba labutě. Jak se Markétka stále více rozčilovala, zostřoval se i můj obraz. Už jsem to nevydržel a otočil hlavu k oknu.

Hustý příkrov z listoví brzdil paprsky světla, a tak dopadalo na zem jen sporadicky a roztroušené ostrůvky záře jen zvýrazňovaly potemnělý výraz lesa. A tam na stráni se mi před očima mihl podivný výjev. Mí dva přátelé stáli u stráně a skláněli se k něčemu, co vypadalo jako hrob - vyvýšená země posetá květinami. Ale nejpodivnější byl jeho tvar. Srdce, které bylo uprostřed rozpolcené.

Rychle jsem se ohlédl, ale obraz už dávno zmizel za zatáčkou a podél silnice zůstalo pouze tiché přítmí. Natolik mě to uchvátilo, že jsem vyloženě cítil důležitost toho místa. Vyskočil jsem ze sedačky a bez jediného vysvětlení se rozběhl ke dveřím. Vykřikl jsem na řidiče, aby mi přibrzdil. Částečně díky úleku mi o pár set metrů dál zastavil.

Sprintem jsem k hrobu dorazil během chviličky. Ohnutý v pasu jsem nemohl popadnout dech, ale stráň již byla opuštěná a i místo samotné ztratilo své kouzlo. Netušil jsem, co se tady mohlo dít, ale věděl jsem, že spolu s mými přáteli přišlo i o svůj význam.

Povzdechl jsem si a sedl na hrob doufaje v nějaký druh osvícení. Tlumené světlo podvečerního slunce pomalu nahrazovalo houstnoucí šero. Seděl jsem a doufal ve vysvětlení událostí posledního dne, ale to nepřicházelo. Očividně nemělo smysl dál marnit čas zbytečným fantazírováním, a tak jsem se zvedl a začal mávat na první projíždějící auto.

K mému překvapení řidič opravdu zastavil. Z okýnka vykoukla ženská hlava a houkla: "Chlapče, tak kam to bude?"

"Jen tady kousek do města bych se svezl, jestli máte cestu."

"To víš, že máme," pousmála se a pokračovala: "Nastup si."

Ani jsem nepoděkoval a nastoupil si. Myšlenky mi vířily hlavou; nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Tichý hovor rodiny jsem ani nevnímal. Rozhodně nemluvili na mě. Starší z dcer na zadní sedačce položila ruku na opěrku mé sedačky.

"Kampak se chystáš?" zeptala se úlisně.

"Vracim se do města," odpověděl jsem vyhýbavě.

"Ale no ták. Pověz mi tó," naléhala na mě.

Přišlo mi iritující, jak protahovala konec každé věty. Vypouštěla písmena přes zuby, jakoby se bála, aby je neskousla a nevrátila tam, odkud přišly. Podíval jsem se jí do tváře a už jsem chtěl říct, jestli by mě nenechala být, když její rozeklaný jazyk… Rozeklaný jazyk?! Pořádně jsem si ji prohlédl a opravdu - rozeklaný jazyk sekal v pravidelných intervalech vzduch před jejími ústy. A ty oči! Dvě úzké štěrbinky.

Zůstal jsem na ni nevěřícně zírat. Nechápal jsem, proč se další člověk přímo přede mnou proměňuje ve zvíře a zpět. Proč se to všechno začalo dít zrovna dnes? Otázky se mi rojily hlavou a při tom jsem nemohl odtrhnout zrak od výjevu přede mnou.

"Ztratil si řeč, nebo có?"

"Já… M-mohli byste mě prosím vysadit tady?" vykoktal jsem.

"Ale beze všeho. Víš určitě, že chceš, abych ti zastavila teď? Do města to je ještě kus cesty."

Přikývl jsem a vystoupil na krajnici. Světla města přede mnou bělila noční oblohu do barvy nezdravé šedi a na cestu přede mnou mi svítil jen uzounký srpek měsíce. Cestou jsem měl spoustu času na přemýšlení, ale nedokázal jsem si uspokojivě odpovědět na žádný ze svých problémů. Jsou opravdu lidé v tomhle městě jiní nebo je problém ve mně?

***

Na noční stolek jsem vyrovnal pět pastilek, které jsem na příkaz otce polykal každý večer. Červená, modrá, červená, zelená a černá. Ty barvy jsem si pamatoval nazpaměť, protože jsem vždy polykal pilulky přesně v tomto pořadí. A teď už jen spát. Pryč od všech denních můr.

***

Ráno jsem se rychle opláchl a posnídal trochu sardinek. Prázdný obal jsem jako vždy pohodil do rohu. Pokroucená hromada odpadků pomalu začínala žít vlastním životem. Odlesky z mastných skvrn a jejich duhové odrazy obklopovaly roh.

Hodil jsem si na záda batoh a vyrazil do školy. Pomalu jsem sešel schody, zabouchnul vchodové dveře a vyšel z domu.

***

S Michalem jsem se potkal před školou jako každý den.

"Viděls už dneska Markétu? Takhle se vystrojila určitě kůli včerejšku," ušklíbl se Michal.

Provokoval mě jako vždycky, ale dnes bylo něco jinak. Nejdřív jsem nedokázal říct co, ale při pohledu na jeho obličej jsem pochopil. Zkroucené rysy se deformovaly, až přede mnou zůstal pouze vykulený šimpanz.

Po včerejších zkušenostech mě to už ani nepřekvapilo. Michala jsem znal jenom pár měsíců, ale vždycky sloužil jako spolehlivý zdroj třídních drbů.

"Hele, posloucháš mě vůbec. Říkám, že Markéta se kvůli tobě vystrojila. Se na ní běž aspoň mrknout, ne?"

Souhlasně jsem zamručel a odebral se do třídy. Kakofonie nesourodých zvuků mě málem ohlušila. Jedním rázem se ze třídy stalo cirkusové šapitó. Pár lišek se proháněl mezi lavicemi - to byla zřejmě dvojčata Novákova, tichá ryba Makovcová posedávala u okna a ve stejné lavici jako vždy spočívala krásná labuť. Nechápal jsem, co se děje a proč, ale nezbylo mi nic jiného, než se rezignovaně usadit do lavice.

Před tabuli nastoupil starý jezevec a odkašlal si.

"Žáci, přestěhoval se k nám nový žák. Petr Malý bude ode dneška studovat s vámi. Buďte na něj hodní, a když bude něco potřebovat, tak mu pomozte."

Dveře se otevřely a do třídy vstoupil Petr. Doufal jsem, že uvidím normální lidské tělo. Ve své mysli jsem si už vytvořil jasný obraz. Šedé oči pomrkávající v oslňujícím světle. Hnědé vlasy barvy rozryté hlíny padající pod svojí vlastní tíhou. Ke svému překvapení jsem zjistil, že můj odhad byl poměrně přesný, když se do třídy vkolébal medvěd.

Po nějaké době konečně zazvonilo a já vyběhl ven před školu na vzduch. Zhluboka jsem oddechoval a pohled upíral na oblohu. Všechno kolem mě bylo jiné. Ze dne na den se můj svět obrátil naruby a já nechápal proč. Všechno začalo tím jedním polibkem. To bylo jediné, co jsem věděl.

"Co je s tebou? Si vyletěl ze školy nějak rychle," ozval se zpoza mě Michalův hlas.

Otočil jsem se, jen abych opět spatřil podivný opičí obličej.

"Já… Dej mi chvilku, dobře?"

"Ale no tak. Jestli ti něco vadí, tak to vyklop. Dyť víš, že mi můžeš říct všecko."

Jak rád bych mu pověděl, že se ve škole všichni změnili na zvířata, že jim rozumím pouze, když mluví na mě, že on sám se změnil na šimpanze. Copak to jde? Zároveň jsem ale pochopil, že v tom chlupatém kožichu je stále Michal, kterého jsem znal. Těch pár slov, která pronesl, mě v tom utvrdilo.

Vrátil jsem se do třídy a opět usedl doprostřed zvěřince. Smířil jsem se s tím, že uprostřed všech těch nových vjemů strávím příštích pár hodin a upadl jsem do se vším smířené apatie.

***

Po konci vyučování jsem šel rovnou do svého bytu. S nikým jsem nemluvil. Markétiným spárům jsem se těsně vysmekl v úzké chodbě. Neměl jsem teď sílu s ní hovořit.

Lehl jsem si na postel a zavřel oči. Na pozadí zavřených víček se mi promítaly události minulých dní. Jedna za druhou se mi pomalu rovnaly v hlavě a já už tušil, že rozseknu začarovaný kruh. Najednou mě vyrušil hluk z chodby. Již skoro navlečené korálky myšlenek se rozsypaly. Povzdechl jsem si, zvedl se z postele a vyrazil ke dveřím podívat se, kdo mě ruší.

Na chodbě stál nový žák.

"Petře! Petře!" zavolal jsem, "musim se tě na něco zeptat."

"Dobře, dobře. Co bys chtěl vědět?" zeptal se trochu polekaně.

"Ty," začal jsem. Nevěděl jsem, jak pokračovat dál. Nemůžu mu říct, co se tu děje, protože si ničeho očividně nevšiml. V tom mě to napadlo.

"Odkud vlastně jsi? S kým bydlíš?"

"Přistěhoval jsem se z jedný malý vesničky. Vyskeř se menuje. A bydlím tu sám. Rodiče mě tu nechali, prej abych se trochu osamostatnil."

Jeho situace byla prakticky totožná s mojí a přece tak jiná. Oba jsme vyšli ze stejných podmínek - přistěhovalci v tomto městě, ale proč jsme každý tak odlišný?

"Kdybys cokoli potřeboval, tak si řekni, když bydlím naproti."

"Jasně, díky," řekl Petr.

Ani jsem nečekal, jestli bude pokračovat a vrátil jsem se zpátky do svého bytu.

Posledních pár hodin mě vyčerpalo natolik, že jsem nechtěl nic jiného, než spát. Už jsem v duchu přijal skutečnost, že se změnila podoba mých přátel. Stále to jsou ale oni. Na tom se nic nemění. Budu se muset přizpůsobit.

Sedl jsem si ke stolu a začal vyrovnávat - červená, modrá, červená, zelená a černá.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Míša Míša | 29. října 2010 v 16:25 | Reagovat

To je ale super blogísek, Ondjo :-D

2 dorray dorray | 31. října 2010 v 14:26 | Reagovat

Jéé čau Míšo :) To sem rád, že se ti líbískuje :P

3 Ealine Ealine | 21. listopadu 2010 v 18:56 | Reagovat

Tak nevím, nějak to nechápu. Proč se v jeho očích všichni začali měnit? A od kdy, od toho polibku? To ho ta Markétka tak poblouznila? Něco v něm převrátila? Nebo začal bláznit z těch pilulek? Nebo když se to jmenuje maloměsto, tak už měl prostě všech těch lidí dost a v tom Petrovi viděl nějaké vysvobození, porozumění? Nemusíš to vysvětlovat, sice tomu vůbec nerozumím, ale nechci kazit zábavu případným jiným čtenářům:)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama