Rodinné sídlo

21. října 2010 v 23:16 |  Próza
Vdova Rothanzlová vlastně ani nebyla vdova. Jak se vyjádřil během jejich častých rozhovorů její zahradník: "Ale paní, prosím Vás, přestaňte už s tím, vždyť to, že Vám utekl manžel, nenapravíte." Ale ona si stála na svém. Zarputile odmítala připustit možnost života za zdmi její vily a dvorku. Zvláště odmítala život svého manžela, pana Rothanzla.


Jak se její zahradník mezi četnými citovými výlevy dozvěděl, její manžel si prostě našel mladší, hezčí a jistě i chytřejší ženu, zatímco jí nechal starý dům a krásného syna. Se světem se paní Rothanzlová stýkala pouze prostřednictvím jejich zahradníka. Postupně přestala věřit v existenci čehokoliv jiného než světa uvnitř zdí, světa kde všechno běželo, jak mělo a kde mohla vychovávat svého syna, aniž cokoli jiného rušilo jejich idylu.

Když slavil Jindříšek, její syn, sedmé narozeniny, začal se zajímat, co je vlastně za zdmi jejich domova. Matka se na něj blahosklonně podívala a odvětila: "Ale zlatíčko, takové otázky. Za zdmi jsou jen nestvůry. Ty stvůry, které ti vzaly tatínka."

Jindříšek se s odpovědí spokojil a nechal matku nakrájet svůj dort. Když si ale vzal dort, tak mu to nedalo a zeptal se: "Ale kde se bere náš zahradník, mami?"

"To je anděl", řekla matka, "anděl, který udělá všechno, co nám na očích vidí, a přichází sem jen a jen kvůli nám."

Synek už byl po zbytek večera zticha. Když šel večer do postele, měl hodně o čem přemýšlet. Přemýšlel, jak by mohly vypadat ty strašné stvůry. Že by byly vysoké jako ta stará jabloň, co stojí na zahradě? Třeba vůbec nejsou vidět a jen čekají, až kolem nich někdo projde, aby mu mohly zacpat pusu a udusit ho. Jen jedno věděl Jindříšek jistě. Vydávají hromový řev. Slýchával ho každý den ze všech stran. A už tehdy věděl, že se jim kvůli svému tatínkovi bude muset postavit.

Hned po rozednění vyběhl ven na zahradu, aby se trochu protáhl. Nejdříve oběhl třikrát dům. Pokaždé chtěl být o něco rychlejší. Když naposled doběhl, svalil se pod jednu z jabloní a zavřel oči. Chvíli odpočíval a zklidňoval svůj dech. Pak oči pomalu otevřel a pohledem klouzal po zahradě. Kolem travnatých ploch byla několik metrů vysoká zeď.

Nikdy z domu nevyhlédl až za zeď, ale každý den se ozývaly zvuky, které více než naznačovaly, co se za ní děje. Najednou jeho pohled padl na malá zahradní dvířka. Někdo je zapomněl zavřít. Jindříšek se rozběhl zahradou. Když dorazil ke dveřím, chvilku zaváhal. Sebral malou motyčku, která byla po ruce, a pak už ho nic nedrželo uvnitř.

Vyběhl ven. Kolem něj ve vteřině vyrostl nový svět. Všude kolem byly obrovské budovy. Ne jako jejich dům, ale daleko vyšší a postavené ze zvláštního materiálu. Najednou si všiml, že se k němu plouží divná stvůra. Lidské rysy na ní byly ztrhané. A jakoby se kolíbala na třech nohách. Tohle nebyl člověk, ale jen jeho pouhá napodobenina. Tím si byl jistý. Ty podlé Stvůry se ho snaží přelstít, ale to se jim nepodaří. Potěžkal v ruce zahradní motyčku, rozpřáhl se a udeřil. Po první ráně Stvůra vykřikla a upadla na zem. Udeřil ještě několikrát, pro jistotu, za tatínka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama