Smrt

8. října 2010 v 19:39 |  Próza
Celý můj život jako by se zhustil do jediného okamžiku. Světla reflektorů, a zvuk brzdících pneumatik. Pak už jen tříštící se sklo a bolest. Bolest zapomnění. Propadám se do říše snů a vím, že z tohoto světa už nic neuvidím.


Otevřu s námahou jedno oko. Potom druhé. Jsem v nějaké místnosti. Kde to jen může být? Co se se mnou vlastně stalo? Jak dlouho sem mohl být v bezvědomí? Nad postelí se sklání nezřetelná postava. Snad doktor. Poznávám ženské rysy. Takže sestřička? Jak se mi zrak zaostřuje tak si uvědomím, že tohle není sestra, ale je to mladá žena oblečená v černém.

Když se podívám do jejích očí, vidím hloubku a nezměrnou moudrost, kterou žena v takovém věku nemůže mít. Takhle jsem si přece vždycky představoval smrt, uvědomím si, ale já přeci nejsem mrtvý. Nebo jsem? Žena mi položí svou ruku na čelo, cítím nesmírnou úlevu a vysvobození. Najednou se propadám sám do sebe a zároveň se rozpínám za hranice svého těla. Je to pocit naprostého smíření.

Ale něco je špatně. Cosi mě táhne zpět do mého těla. Snažím se tomu vzpouzet, ale marně. Mladá žena se na mě podívá, pokrčí rameny a odejde. Najednou se cítím daleko hůř než kdy jindy. Vím, že po tak silném zážitku naplnění už nikdy nebudu cítit štěstí stejně. Celý můj předchozí život teď pro mě představoval jen přípravu na toto probuzení. To je to, na co jsem celý život čekal. Smrt. Vím, že bych měl být vděčný kvůli mé ženě a dvěma dětem, že jsem zůstal na živu. Já se však cítím zrazený. Připravený o něco co mi právem náleží. S tímto pocitem jsem opět upadl do neklidného spánku.

Po probuzení na mě u lůžka už čekala celá má rodina. Když jsem se podíval do tváří těch nevinných děťátek, trochu ze mě předchozí pocit opadl, ale přeci jen zůstal hluboko ve mně - v mém srdci. Manželka proseděla dlouhé hodiny u mého lůžka, jako bych mohl umřít kdykoli, když zrovna není se mnou.

Vyptával jsem se jí, co se vlastně stalo. Po automobilové nehodě, kterou zřejmě způsobil druhý řidič, mě převezli do nemocnice, kde jsem měl zástavu srdce a málem jsem umřel, ale jen díky včasnému zásahu doktorů byl můj život zachráněn.

Chvíli jsem nad tím uvažoval. Pravděpodobně jsem měl v tu chvíli zemřít. Jenže někdo zhatil to, co si pro mě osud naplánoval. Proč vlastně lidé zasahují do věcí, do kterých jim nic není? Věděl jsem však, že ještě před týdnem, kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci zemřít, bych mu odpověděl, že to je hloupá otázka, a že žádný rozumný člověk zemřít nechce.

~~~

Po dvou týdnech rekonvalescence na lůžku byl konečně čas jít domů. S manželčinou pomocí jsem si sbalil své věci a rodinným autem jsme odjeli domů. Po dalších několik dnů jsem jen chodil po domě a snažil si rozmyslet, co bude dál. Cítil jsem, že moje morální povinnost je zůstat s rodinou, jenže to, co sem zažil, už nešlo vzít zpět a nic tak krásného jako smrt si nelze ani představit.

Neustále jsem se probouzel ze snu a uvažoval nad svým životem. Během dne jsem se nemohl soustředit a těkal jsem z jedné věci na druhou. Až po týdnu odpočinku jsem se odvážil vyjít z domu.

Natáhl jsem si boty, oblékl teplé kalhoty a svetr. Jednou rukou jsem se chopil vycházkové hole a do druhé jsem si vzal noviny. Vyšel jsem do parku. Ale když jsem si sednul na lavičku, nebyl jsem schopný soustředit se na čtení, ale prohlížel jsem si lidi kolem. Všichni spěchali za svou prací a svými zájmy.

Nechápal jsem proč, vždyť jediné co je jistě čeká, je smrt a té se nemusíme obávat, ale spíše ji vítat jako osvobození. Ještě jsem rozhodně nebyl připraven vyjít mezi lidi, a tak jsem se zvedl a volným krokem vyšel zpět k domovu. Když jsem dorazil na příjezdovou cestu našeho domu, zavolal na mě soused, se kterým jsem kdysi hrával bowling. Každou sobotu jsme chodili házet koulemi do podniku nedaleko našeho domu. Vlastně jsme byli vcelku dobří přátelé. Teď mi však jeho tvář nic nepřipomněla.

"Koukám, že už ses vrátil z nemocnice. Víš něco o tom, kdo do tebe narazil? Jestli jo tak si to s ním ještě vyřídíme, ne?" Pokusil jsem se o usměv a přitakal sousedovi. Než jsem odešel domů, tak jsme ještě chvíli hovořili o mé nehodě. Vzal jsem poštu a usedl ke stolu.

Proč jsem proboha tak apatický dokonce i v přítomnosti mého nejlepšího přítele? Co se to se mnou děje? Říkal jsem si, že to bude asi kvůli tomu úrazu a rychle se z toho dostanu. Když o půl hodiny déle přišla domů z práce manželka s dětmi, našla mě, jak stále sedím u stolu a přemýšlím.

Políbili jsme se a já se rozhodl, že se dnes budu chovat co možná nejpřirozeněji. Hana mi udělala večeři. Dala do ní všechen svůj kuchařský um, protože věděla, že dnešek je pro mě přelomový den. Podával se kuřecí vývar a mleté maso v lilku. Přestože jídlo vypadalo chutně, bylo mi jedno, co jím. Ať to byl kaviár nebo kukuřičné lupínky. Všechno mělo stejnou, nevýraznou chuť.

Po večeři jsem vstal od stolu jako první. Sklidil jsem nádobí a řekl Haně, že dám kluky spát. Když jsem s nimi odcházel do jejich pokoje, zjistil jsem, že alespoň jedna radost mi v životě zůstala. Radostné dětské tváře jsou vždy snad to nejkrásnější, co může člověk spatřit.

Uložil jsem je do postele, přečetl jim jejich oblíbené pohádky a potom usnul v křesle. Probudil jsem se uprostřed noci. Půlnoční ticho rušilo jen rytmické oddechování mých synů. Odešel jsem z pokoje, vydal se k vlastní ložnici. Manželka už spala, a tak jsem vedle ní ulehl. Ani jsem ji neprobudil. Za chvíli přemohl spánek i mě.

Když jsem se ráno probudil, všichni už byli pryč. Zbyl jen starý opuštěný dům a já v něm. Na to, abych si uspořádal myšlenky, jsem měl času, kolik jsem chtěl. Hana měla poměrně dobré zaměstnání. Pracovala jako letová dispečerka, a proto si vydělávala poměrně dobře, zatímco já jsem mohl klidně svou úřednickou kariéru opustit a zůstat doma.

Rozhodl jsem se, že nejprve udělám pořádek v domě a až potom ve své hlavě. Rozhlédl jsem se po obývacím pokoji a přišel k poličce s rodinnými alby. Prohlížel jsem si šťastné výrazy na fotografiích, usmívající se děti a za nimi rodiče držící se kolem ramen. Kdysi toho pro mě takové okamžiky znamenaly hodně. Vrátil jsem alba zpátky na polici. Rozmýšlel jsem se co dál.

Okamžitě mě napadlo kam teď. Místo kde se už po léta skladuje všechno, co není v domě potřeba. Místo, kam se dá dětská souprava, když už není potřeba. Kam se uloží rozbitý zahradní žebřík. Šel jsem na půdu, vystoupal po schodech do patra a dlouhou tyčkou stáhnul schůdky vedoucí do temnoty půdy.

Nasál jsem ten starý známý pach. Dlouho nepoužívaná místnost je vždycky cítit stejně. Pořád stejné věci. Jako před lety. Jen občas se sem přihodí něco nového. Přitáhl jsem k sobě první krabici. Otevřel jsem její vršek a nahlédl dovnitř. Byla plná fotografií mých rodičů a i dalších příbuzných. Postupně jsem je vytahoval a házel na podlahu.

Všechny byly stejné. Obrázky šťastných rodin na nejrůznějších místech. Ve tvářích byly všude ty samé výrazy rodinné pospolitosti. Připadalo mi to neskutečně nechutné. Proboha, kdy se ze mě stal takový cynik? Pomyslel jsem si. Vrátil jsem fotografie zpět do krabice a se značným úsilím odolal nutkání odnést ji do popelnice. Sešel jsem dolů a zavřel za sebou dveře. Cítil jsem, jak se ve mně vzmáhá nechuť k celé lidské společnosti a pocit, že bych měl všechno skončit. Než přišla z práce manželka, tak jsem jen netečně seděl u stolu a díval se do prázdna.

Podobně probíhal celý zbytek týdne. Až v neděli mi Hana u oběda oznámila, že k nám přijdou sousedi. Zděsil jsem se. Už tak jsem měl co dělat, abych se zdržel nervózního okřikování členů rodiny, a teď mají přijít další lidé? Bez vysvětlení jsem vstal a odešel do ložnice, sedl si na postel a odevzdaně vyčkával příchod mých přátel.

Když o několik hodin později zazvonil zvonek u dveří, ani jsem se nehnul. Po chvíli pro mě přišla manželka. Nebyla jiná možnost než sejít dolů. Nemohl jsem snést to věčné debatování o ničem. Omluvil jsem se na bolest žaludku a odešel do kuchyně. Chvíli jsem zvažoval možnost, že bych odešel z domu a nechal tu manželku s hosty samotnou, ale tu jsem zavrhl, neboť by pak muselo následovat další vysvětlování.

Odešel jsem do pokoje, lehl si a čekal, než přijde Hana. Zábava dole plynule pokračovala. Okolo dvanácté se ze zdola začalo ozývat hromadné šoupání židlí a za chvíli už byl v domě klid. Když došla Hana do pokoje, předstíral jsem spánek, a tak brzo usnula. Mně ovšem mé pocity stále jitřily mysl a nedaly spát. Přemýšlel jsem, proč zkušenost, kterou jsem prožil, tolik změnila můj pohled na svět.

Po ranním probuzení se mi trochu ulevilo. Pocit ztráty přeci jen lehce ustoupil a řekl jsem si, že zkusím vyrazit ven. Oblékl jsem se a s novou nadějí vyrazil do světa. Nejprve jsem se rozhodl jít podívat ke Strži. Bylo to místo mého mládí. Tam jsem se také poprvé miloval se svou ženou.

Pomalu jsem postupoval zužující se kamenitou cestou, až jsem úplně vyšel ze světel města. Přitáhl jsem si kabát k tělu a přidal do kroku. Ve větru se ke mně z dálky přinesl udušený výkřik. Nejprve jsem si myslel, že se mi to zdá, ale podruhé už nemohlo být pochyb. Rozběhl jsem se za hlasem dál do údolí.

Když jsem vyběhl zpoza vysokého kusu skály, otevřel se mi pohled na tři mladíky znásilňující mladou dívku. Stále před sebou vidím oči nebohé dívky. Strachem rozšířené panenky očí se na mě dívají dnem i nocí. Temné stíny pod očima má dívka rozmazané od slz, zatímco násilníci se navzájem povzbuzují k lepším výkonům.

Rozbíhám se k nim a křičím. Chlapce očividně můj křik vyděsí a dávají se na útěk. Přibíhám k dívce a pomáhám jí na nohy. Podívám se na ni a vidím, že přestože je otřesená, není jí nic vážného. Rozbíhám se údolím za násilníky. Je mi jasné, že je nemůžu stihnout, ale to mi v tuto chvíli nevadí. Běžím a v žilách mi vře krev.

Cítím nezměrnou nenávist ke všem lidem a ke všemu co lidé stvořili. Nic mi nedává smysl. Běžím vpřed jako smyslů zbavený. Zdá se mi, že před sebou vidím postavy, a tak ještě přidám. Mé zranění je stále čerstvé, ale pranic mě nezajímá. Cítím, že už se blížím k svému cíli. Spěchám.

Najednou se pode mnou otevře propast. Ve spěchu jsem si neuvědomil, že Strž vede do lomu, který je u východu z ní velmi prudký. Zakopávám a padám do hloubky. Letím a mé tělo naráží do kamenů. Ale já necítím bolest, jen přicházející úlevu. Stále padám, ale ve vzduchu vedle mě se objeví temná postava. Podívám se na ní. Ne se strachem, ale s radostí. Ona se na mě podívá a zavrtí hlavou. Hned pochopím. Takhle jsem neměl umřít. Ale proč? Jak tedy? Místo pocitu naplnění jen dál padám dolů, dolů, dolů…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Standa Standa | 16. října 2010 v 19:29 | Reagovat

zatím první co jsem tady četl.. zamlouvá se mi to.. líbí se mi to.. snad ostatní budou taky tak dobrý :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama