Listopad 2010

Fiesta

29. listopadu 2010 v 15:49 Poezie
Posouvat
kuličky po dlani
a smát se
jak světla města
zapadají
za telegrafním sloupem.

Sedět na zemi
a sledovat
stínohru
kreslící stromy
a děti
a štěkající psy
a smát se.

Rozplynout se
v kalíšku maté,
kde dávno
poslední lístek
uschl
a smát se.

Připadá vám to snad
schizofrenní?

Podivná trojice

18. listopadu 2010 v 14:38 Próza
Soutěž 120 let Agathy Christie
Jsem vlastně hlídač. Mám na starosti ty dva. Musím dohlížet na to, aby si nevjížděli do vlasů, a jsem zodpovědný za jejich činy. Když něco provedou, je to na moje triko, a proto musím zjistit, co se to včera vlastně stalo. Začal jsem s tím, co bylo jisté.

Někdo večer roztrhal prostěradla a povlaky na polštáře. Když jsem se na tu katastrofu přišel ráno podívat, byla země posetá stovkami útržků sněhobílé látky. Ležely smutně na podlaze jako mrtvá těla nevinných holubic.

Toho dne bylo sychravo

12. listopadu 2010 v 14:29 Próza
Ze soutěže na téma "Obyčejný život" (až bude probíhat čtenářské hlasování, tak ještě přihodím odkaz ;))

Slabě poblikávající světlo ozařuje nemocniční pokoj. Hubené prsty klidně leží na bílém prostěradle. Žena sedí na židli a pláče.

"Neboj, on se z toho dostane," uklidňuje ji mužský hlas.

"Myslíš?" ujišťuje se žena a zvedne oči k druhé postavě.

"Určitě."

Pak tmu ruší jen tiché oddechování.

Černé vědomí

5. listopadu 2010 v 19:34 Poezie
Už trochu starší poezie. Laděná lehce do gothična.
...
Uctít smrt
jak počátek (konce?)
a pokračovat
dál, jen dál.
Neposlouchat
co můry radí.Nezkoušet
co snad ti vadí.
A do setmělého ticha
chtěl bych ti přivést
/jako oběť/
duchy zemřelých,
abys věděla,
co jsem zač.

Neboj, ach neboj.
Oni ti neublíží.
Jen se dívej
/poslepu to půjde špatně/
na tu krásu.
A spolu s nimi
/nikdy bys nemohla sama/
vzhlédni vzhůru.
Ty víš, co se to třpytí.
Náhrobek a dvě
rudé růže.

Opeřený výkřik

4. listopadu 2010 v 0:06 Poezie
Výkřik
v prázdné lahvi od cigaret
duní
neustávající ozvěnou.
------------------------
Padající kapky plastu
ti září na cestu
- jak hvězdy -
v záři reflektorů
shoříme.
Za náma na zem dopadne
náruč peří
to byli ty havrani
co po nocích jsem jedli
Říkalas, že nikdy více
ale stejně jsme tahali
- z pusy -
drobné ptačí kostičky
co uvízly na hranici
mezi bytím
a nebytím.