Podivná trojice

18. listopadu 2010 v 14:38 |  Próza
Soutěž 120 let Agathy Christie
Jsem vlastně hlídač. Mám na starosti ty dva. Musím dohlížet na to, aby si nevjížděli do vlasů, a jsem zodpovědný za jejich činy. Když něco provedou, je to na moje triko, a proto musím zjistit, co se to včera vlastně stalo. Začal jsem s tím, co bylo jisté.

Někdo večer roztrhal prostěradla a povlaky na polštáře. Když jsem se na tu katastrofu přišel ráno podívat, byla země posetá stovkami útržků sněhobílé látky. Ležely smutně na podlaze jako mrtvá těla nevinných holubic.


Všechno v místnosti bylo obrácené vzhůru nohama. Rozdupané koše zpola zakrývaly střepy z váz a pomalu usychající květiny. To vše z rohu sledovala odložená souprava
na šití.

Začal jsem se vyptávat personálu ale samozřejmě, že nikdo nic neviděl a ani neslyšel. Jediné bylo jisté - byl jsem to buď já, Patricie nebo Martin.

"Někdo na nás ušil boudu!" ozval se vztekle Martin. Kusý a agresivní styl řeči krásně ilustroval i jeho povahu. Nikdy neměl daleko pro ostřejší slovo a rozhodně se nebál říct, co si myslí. To všechno krásně doplňovala jeho roztěkanost a nepořádnost.

"Ale no tak. Uklidni se. Sám víš, že to nemohl udělat nikdo ze zaměstnanců. Vždycky chodí alespoň po dvou a jediný, kdo z pacientů má přístup do skladu prádla, jsme my, protože ho roznášíme ostatním a vůbec se staráme o to, aby bylo vše v pořádku."

"Máš recht. Ale já to nebyl. Tak potom to musela udělat Patricie."

"Martine, uklidni se," snažil jsem se udržet situaci na uzdě, "ještě nemůžeme nic říct jistě. Mohla to být Patricie, ale stejně tak i ty."

"Já? Si děláš srandu, že jsem to udělal já?!" rozčiloval se, "se zeptej jí, jestli s tím náhodou nemá něco společnýho."

Chvilku bylo ticho, které prolomila Patricie.

"No dovol, Martine. Snad mě trochu znáš, abys věděl, že takhle se já nechovám," ohradila se s očividným rozhořčením, "viděl jsi vůbec tu spoušť? Můžeš mi říct, proč bych já trhala prostěradla?"

To, že se hned urazila, mě ani trochu nepřekvapilo. Byla taková vždycky. Když ji něco rozčílilo, tak to dokázala dát velmi výrazně najevo. Zároveň nezvládala ignorovat nedostatky na lidech kolem ní a hlavně na věcech, které ji obklopovali. Všechno proto muselo být neustále vyrovnané do hromádek a sloupečků. S Martinem se kvůli tomu už kolikrát pohádali.

"No dobře, no. Máš bod, ale kdo to byl, když ne já a ani ty?"

Cítil jsem se, jakoby se jejich pohledy obrátily ke mně, a tak jsem promluvil: "Všichni víme, že já jsem to nebyl. Já jsem přece jediný, u koho máme všichni přehled o tom, co dělá," dodal jsem trochu dotčeně.

"Máš pravdu a potřebujeme tuhle záležitost vůbec rozřešit?" zeptala se tiše Patricie.

"To rozhodně potřebujeme!" začal jsem se taky dopalovat, "vždyť za týden už jsme měli jít domů. A teď tohle. Potřebuju vědět, kdo to udělal. Ředitel mi slíbil, že když mu ukážu viníka, tak nás pustí dřív."

"A všichni se přece chceme dostat domů co nejdřív, né snad Patricie?" doplnil mě Martin.

"U-určitě," odpověděla rychle, "všichni chceme to samé. Jak to tedy ale rozřešíme? Vlastně…" na chvilku se odmlčela, "Martine, neměl jsi problémy se správcem? Říkal mi, že jste se kvůli něčemu poměrně hodně pohádali. A teď určitě není šťastný, že musí znovu vybavovat celý sklad."

"Ale prosim tě, co to blábolíš? To bylo už dávno. A kvůli takovýhle prkotině bych to tam neobrátil vzhůru nohama, jen abych ho naštval."

Povzdechl jsem si a pomalu promluvil: "Martine, říkám to nerad, ale Patricie má pravdu. Ty jsi jediný, kdo má motiv. Půjdeme se ještě jednou podívat na místo činu a uvidíme," ukončil jsem debatu.

~~~

Prohraboval jsem trosky skladu a snažil se přijít na to, kdo to vlastně mohl udělat. Všechno v místnosti bylo poničené. Jen souprava na šití stále klidně ležela v rohu místnosti. Otevřel jsem ji a k mému překvapení byla naprosto netknutá. Jedna věc na ní byla ale špatně; chyběly nůžky.

Prozkoumal jsem i zbytek místnosti, ale žádné stopy už nenašel. Řádění bylo očividně provedenou silou a bez velkého rozmýšlení.

"Martine, je mi líto, ale všechno ukazuje na tebe."

"Ale… ale počkej. Já to nebyl. Fakt!"

"Promiň, jdu to oznámit řediteli."

~~~

Zaklepal jsem na dveře a zevnitř se ozvalo: "Dále."

Vstoupil jsem do kanceláře a posadil se do koženého křesla postaveného před velkým psacím stolem. Místnost říkala prakticky nahlas, že její pán má hodně peněz a může si leccos dovolit. Lékařské knihy v kůži, dlouholetá brandy ve vitríně a v neposlední řadě drahý oblek na těle pana doktora.

"Jste tam vy, pane Vojáčku?" zeptal se. "Povězte mi, prosím, něco."

"Samozřejmě, že to jsem já. Přišel jsem vám povědět, k jakému závěru jsem došel. Jste si ale jistý, že mi to pomůže ve zkrácení léčby?"

"Dobrá, jste to vy. Máme štěstí, že vaše další osobnosti odmítají používat váš způsob řeči. Martin a Patricie na to jsou nejspíše moc sofistikovaní. A co se týče odhalení viníka, tak vám to určitě pomůže. Dialog a porozumění s vašimi dalšími já je také součást procesu léčby."

"Děkuji, pane doktore, může za to…" odmlčel jsem se. Pořád mi nešly na rozum ty nůžky. Proč byly pryč? Náhle mi to došlo. "Počkejte chviličku, ještě si nejsem úplně jistý, kdo za to může. Musím něco zkontrolovat. Promiňte," omluvil jsem se a vyrazil z kanceláře.

Ve spěchu jsem doběhl na pokoj a podíval se pod postel. Přesně jak jsem čekal. Byly tam schované nůžky.

"Co mi k tomu řekneš Patricie?"

"J-já musela," zajíkla se.

"O čem to mluvíš? Proč jsi musela?" nechápal jsem.

"Ty to máš venku jednoduché a Martin taky. Je pravda, že je trochu výstřední, ale nikdo se na něj nedívá zvláštně, když je sám sebou. Copak bych si tohle mohla dovolit já? Vzpomínáš, proč nás sem vlastně poslali?"

"Naší rodině se nelíbilo, že se oblíkáš do ženského oblečení - a když ty tak i já. Reagovali přehnaně, když nás poslali k psychiatrovi, ale na skuhrání je teď pozdě. Měli bychom myslet na to, jak se dostaneme zase ven, ne?"

"Jenže já ven nechci. Tady nikomu nevadí, že se chovám jako žena, i když jsem vlastně ve tvém těle. Mají vlastní a horší problémy, a tak je to tu každému jedno."

"A proto jsi roztrhala všechny prostěradla, aby si nás tu nechali. Jenomže jsi věděla, že žena by tak pevnou látku, z jaké jsou tady, neroztrhala, a tak jsi použila nůžky na nastřihnutí látky. Sice bys to zvládla i tak, ale potřebovala sis zachovat svoji ženskost. Pak jsi zazmatkovala a nůžky schovala pod naši postel. Nemám pravdu?"

Po chvilce mlčení odpověděla tiše jediným slovem: "Ano."

~~~

Opět jsem byl v kanceláři ředitele a opět jsem měl určit, kdo za ten vandalizmus může. Věděl jsem, že když nebudu lhát, tak se mi léčba zkrátí. Ale mohl jsem to udělat? Patricie, která byla jindy tak distingovaná a na úrovni se odhodlala k tomu, aby provedla něco pro ni dříve nepředstavitelného.

Stále byla se mnou a spolu s Martinem se pro mě stali nepostradatelnými přáteli. Když se tolik bojí světa venku, tak prostě bude muset dostat víc času, aby se vyrovnala sama se sebou.

"Je mi líto pane doktore, ale nevím, kdo to udělal."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miselle Miselle | Web | 25. dubna 2011 v 13:19 | Reagovat

Toto je další super povídka, s mrazivou zápletkou. Vůbec příběhy za zdmi léčebny mnohdy bývají plné děsu a tajemství. Tobě se podařilo skvěle vystihnout šílenství, až si místy čtenář sám říká "Nešálí mě zrak? Čtu dobře?". Zprvu to vypadalo jako nevinná hádka tří kamarádů... A rozhovor s doktorem mě samozřejmě dokonale zmátl. Hlavou mi běhaly myšlenky... Je to on, jeto jeho alter-ego? Co panu Vojáčkovi je? Roztrojená osobnost, nebo jsou to opravdu jen tři rozdílní lidé? Necháváš čtenáře napjatého až do konce... Ale stejně mu nepovíš to nejpodstatnější! I když, u této povídky to asi není potřeba. :-) Odpověď je skrytá mezi řádky, jen ji musíme, potvoru, pořádně dlouho hledat....

2 Jehane Jehane | E-mail | Web | 25. února 2012 v 19:13 | Reagovat

Ahoj, tvoje povídka mě zaujala už na první pohled. Můžu poprosit o výměnu kritiky v rámci Projektu? Moje dílko případně najdeš tady: http://outy-jehane.blog.cz/1112/seznamte-se-muj-kamarad-evzen
Jehane

3 Jehane Jehane | E-mail | Web | 5. března 2012 v 17:27 | Reagovat

Projekt: KRITIKA
Ahoj, moc se omlouvám za to neomluvitelné zpoždění. Byla jsem teď poslední dobou jaksi totálně mimo (obrazně i doslova, pořád někde lítám). Ale konečně jsem si našla aspoň trochu času na slíbenou kritiku. Doufám, že ti k něčemu bude a aspoň trochu pomůže. A mockrát děkuju za kritiku k mému dílku, určitě nad tím popřemýšlím a uvidím, co se na tom ještě dá zachránit :D
Takže tady to je:
1.Srozumitelnost, přehlednost – bez problému

2.Gradace, dynamika – taky v pohodě

3.Atmosféra – možná mi tam chybělo malinko víc popisu okolí. Třeba hned na začátku – píšeš tam, že útržky byly rozházené po podlaze místnosti (jaké místnosti, jak vypadala, k čemu sloužila). Myslím, že pár popisných detailů by ten příběh udělalo ještě skutečnější. Ono to tam sice potom je někde níž zmíněné, že to byla místnost ve skladu, ale podle mého když se nějaký ten popis zmíní hned z kraje, tak si to čtenář potom dokáže lépe představit. Já jsem si až do půlky příběhu nedokázala představit místnost posetou útržky povlečení a trochu mě to mátlo...

4.Originalita – takový příběh jsem snad ještě nečetla. Je sice pravda, že jsem spíš na jinačí žánry, ale tenhle námět mě vážně zaujal už na první pohled! takže tady určitě velké plus!

5.Charakter postav – tím, že se schizofrenií nemám zkušenosti, tak se do takového člověka neumím pořádně vcítit, ale i tak mi přijde, že ten hlavní hrdina, který nám to všechno vypráví, byl až moc normální. Ale jak říkám, do téhle problematiky nevidím a možná, že to tak je, že jedna z těch osob je normální a ostatní jsou něčím zvláštní. Každopádně jsou dobře vykreslené.

6.Stylistika, gramatika – nic zas tak hrozného jsem tam nenašla, jenom takové ty obvyklé chybky jako sem tam nějaká ta čárka, co se stává nám všem. Akorát bych možná upozornila na nějaké drobnosti:

v 1. odstavci – „Začal jsem tím, co bylo jisté.“ Zdá se mi to trochu krkolomné, spíš bych tam asi napsala „Začal jsem fakty“ nebo „Začal jsem tím, co bylo zřejmé“. To slovíčko „jisté“ mi tam nějak nesedí.

zato obrat – „Ležely smutně na podlaze jako mrtvá těla nevinných holubic.“ – mi         přijde naprosto dokonalý!!!

v 4. odstavci - Jediné bylo jisté – byl jsem to buď já, Patricie nebo Martin. – spíš bych tam dala něco jako „mohl jsem to udělat buď já...“

v 5. odstavci – „agresivní styl řeči KRÁSNĚ ilustroval“... a hned kousek pod tím je „To všechno KRÁSNĚ doplňovala...“  - aspoň jedno „krásně“ by chtělo nahradit něčím jiným

v 6. odstavci – „Vždycky chodí alespoň po dvou a jediný, kdo z pacientů má přístup do skladu prádla, jsme my...“ – tuhle větu bych si dovolila malinko překopat: „Vždycky chodí alespoň po dvou a jediní z pacientů, kteří mají přístup do skladu prádla, jsme my...“

„Chvilku bylo ticho, které prolomila Patricie.“  - tady bych to taky trochu změnila: „Chvilku bylo ticho. Nakonec ho prolomila Patricie.“

u popisu doktorovy pracovny, když se zmiňuješ o DLOUHOLETÉ brendy – to slovo se mi k té brendy nějak nehodí, ale nějak nemůžu přijít na nic lepšího. „Uleželá“ taky nebude to pravé, ale nějak to líp vystihuje podstatu té brendy... Nevím, jestli mi rozumíš, co tím chci říct :D

3. odstavec zespoda – „...tak pevnou látku, z jaké jsou tady, neroztrhala, a tak jsi použila nůžky na nastřihnutí látky“– z jaké jsou tady vyrobená, ušitá, ... stačí jen doplnit             myšlenku, a na konci věty se opakuje slovo „látka“ – možná k nastřihnutí okrajů, lemů, ...

... já se v tom vždycky tak pitvám :D Asi to vypadá hrozně, jak je to tak rozepsané, ale jak říkám, jsou to jenom takové drobnosti, návrhy, jak by se to třeba dalo malinko vylepšit.         Ale jsou to jenom nepatrné vady na kráse.

Co dodat, abych to shrnula, tohle je opravdu moc dobrý příběh, líbil se mi ten rozhovor 3 v 1, zakončení je taky překvapivé. Čtenář by asi nečekal, že tam budou chtít zůstat. Líbí se mi taky, že jednotlivé osobnosti používají trochu jiný slovník a opravdu mají svůj charakteristický postoj k danému problému.
Přeji hodně štěstí a nápadů k dalšímu psaní :)
Jehane

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama