Toho dne bylo sychravo

12. listopadu 2010 v 14:29 |  Próza
Ze soutěže na téma "Obyčejný život" (až bude probíhat čtenářské hlasování, tak ještě přihodím odkaz ;))

Slabě poblikávající světlo ozařuje nemocniční pokoj. Hubené prsty klidně leží na bílém prostěradle. Žena sedí na židli a pláče.

"Neboj, on se z toho dostane," uklidňuje ji mužský hlas.

"Myslíš?" ujišťuje se žena a zvedne oči k druhé postavě.

"Určitě."

Pak tmu ruší jen tiché oddechování.


~~~

Po okenních tabulkách stékají drobné pramínky vody. Malují lehce rozpitou mapu života. Vidím v cestičkách kapek všechny lidi, se kterými jsem se znal. Všechny křivky se kříží; jen jedna se odpojuje a jako osamělá slza na třpytivé tváři se pomalu sune po tabulce k zemi. Neomezována ale úplně sama tiše čeká, než steče na parapet.

Kapky si stále hledaly cestu dolů, ale já už se na ně nedíval. Skrz ně jsem viděl louku za domem. Ten pohled jsem měl na očích každý den. Ať už to byla zima a všechno se jen třpytilo a v poklidném spánku čekalo na probuzení. Nebo jaro - květy začaly ožívat a pupeny ve svém optimismu otevíraly náruče světu. A potom následuje léto, kdy louka dosáhne zralosti. Zelená barva květin ztemní jako oči ženy v nejlepších letech.

Nakonec ale vždy přijde podzim, to podivné mezidobí, kdy věci končí a snad ani ne proto, aby začaly jiné. Jen mlha se převaluje přes kopce a požírá veškerý život. Podzim nemám rád. Červenofialová barva listů pro mě vůbec není veselá a ani pestrá. Je to barva krve - skomírajících rostlin, které odhazují části svých těl.

Toho dne bylo právě tak sychravo. Jako vždy jsem seděl u okna a díval se ven. Stvoly pámelníku a nezkrotné oddenky divokých malin se praly o místo vzadu u plotu. A tam za ním se tyčil starý sloup. Stál sám na malém plácku nepotřebný a zarudlý od rzi.

Ten sloup byl jako já. Místo louky jsem sice měl svůj pokoj, vlastně nejen svůj pokoj - bylo to mé město, moje země, můj svět. Všechno mohlo patřit mě, ale neměl jsem sílu natáhnout ruku a uchopit to. Nakonec jsem zůstal sám. Jen já a výhled z okna. Tisíckrát ta stejná krajina se stejným počasím a náladou. Všechno se tu na oko měnilo, ale v rámci koloběhu bylo stálé jako pár konstant, ke kterým se vždy musíme zákonitě vrátit. Snad proto jsem se snažil v mlze vidět něco, co tam nebylo.

Nejdřív to byla pouze šedá hmota. Po chvíli z ní vystoupilo tělo. Bylo neurčité a obrysy se rozpíjely. Nesnažil jsem se zaostřit, protože jsem věděl, že by to nepomohlo. Místo toho jsem nechal oči, aby se samovolně rozšířily a udělaly ze světa jeden celek. Všechno se spojovalo a rozpojovalo, jak moje mysl přejížděla po nehybném obrazu přede mnou.

Pomalu, nepostřehnutelně se jako první utvořila ústa. Smála se. Věděl jsem, že to je dívka, protože takový úsměv umí jen dívky na hranici dospělosti - napůl svůdný a napůl škádlivý. Podívala se mým směrem a koutky se jí ještě víc roztáhly. Cítil jsem, jak mi přebíhá mráz po zádech.

A pak se začala smát. Mezi poryvy větru jsem téměř slyšel ten tichý zvuk. Tak neskutečně vzdálený a přitom blízký. Vycházel ze mě a přitom jsem ho nemohl uchopit. Už jsem spatřil i její oči. Jejich barva snad ani nemohla být z našeho světa. Možná se mi to jen zdálo, ale všechna pestrost z okolí vymizela a zbyly jen dva bleděmodré body.

Dvě skleněnky uprostřed kroutících se oblaků. Barva byla tak oslepující, že jsem nevydržel a zamžikal. Obraz zmizel a já opět zůstal sám v pokoji s výhledem na podzimní krajinu. A tak se stalo, že jsem poprvé potkal svou dívku ze snu.

Posadil jsem se ke stolu a začal ťukat do psacího stroje.

Den 3856. a opět se nám vrátil podzim. Na zahradě se válí odporné chuchvalce mlhy a já zase nemám co dělat, a tak koukám do prázdna. Dnes jsem v mlze zahlédl krásnou dívku. Třeba se s ní ještě někdy potkám. Leda že bych se někdy dostal z tohohle vězení, kterému mám říkat domov, ale o tom pochybuju. Rodiče se vymlouvají na nemoc. Říkají, že mám slabé kosti na to, abych šel ven, a proto musím zůstat uvnitř. Dokonce i ten učitel za mnou dochází. Je hodný a nosí mi pohlednice, časopisy a všechno možné, ale k čemu mi to je? Jediné, co kdy uvidím na vlastní oči, je naše zahrada?

Klapání psacího stroje ustalo, stejně jako se moje prsty pomalu svezly dolů na kolena. Nemohl jsem psát dál a nechtěl jsem. Kouknul jsem se na ruce. Chvěly se v lehkém průvanu táhnoucím z pootevřeného okna. Říkali mi, že bych mohl být dobrý pianista, že na to mám prsty. Jsou dlouhé a mrštné, ale rodiče mi to zakázali. Evidentně by to bylo moc napětí pro moje křehké tělo, a tak tu stále jen sedím.

~~~~

Stalo se to asi o dva týdny později. Spal jsem a zdálo se mi o písečných plážích a zlatavé obloze nad mořským horizontem, když jsem uslyšel, že mě někdo volá.

"Tady! Pojď sem!" ozval se pronikavý hlas. Většinou je ve snech všechno tlumené, ať už to jsou barvy nebo zvuky, ale tentokrát prostoupily vibrace celé mé tělo a já příkaz podvědomě poslechl. Rozběhl jsem se po pláži. Utíkal jsem a utíkal. Pak jsem ji uviděl. Stála ve stínu palmy a srkala mléčnou tříšť z kokosového ořechu.

Zvedla své modré oči a napřáhla ke mně útlou ruku. Rychle jsem ji chytil, jako bych se snad bál, aby neucukla a navždy nezmizela. Kéž by mě tak políbila, pomyslel jsem si. A opravdu hned na to se ke mně přitulila, vzhlédla a zaklesla se svými rty do mých.

Byl to můj první polibek od- vlastně to byl můj úplně první polibek. Když jsem se ráno probudil, stále jsem cítil jeho nesmazatelné aroma na svých rtech. Bylo mi jedno, jestli byl reálný nebo ne. Pro mě se to prostě stalo.

~~~

Celé dny jsem potom jen proseděl u okna a čekal, než se objeví ona. A opravdu přišla.

Tentokrát jsem byl v Japonsku. V císařské meditační zahradě Hamarykjů a pozoroval kruhy na vodě, které vytvořila kachna, co právě vzlétla. Když dozněl její křik, tak na mě promluvila ona.

"Zase na toulkách?"

Překvapeně jsem se otočil. Seděla v lotosovém květu a vypadala, jako by tu meditovala už hodiny. Dokonale ladila s geometrickými vzory vytvořenými z kamínků na zemi a její kůže téměř splývala s růžovými lístky sakury.

"Samozřejmě. Kdy jindy bych měl cestovat než ve snech?"

Jen se usmála.

"A proč zrovna Japonsko?" zeptala se.

"Koukni se kolem. Všechno tu má svůj řád a ani smrt nevypadá tak děsivě. Podívej se." Natáhl jsem ruku a ukázal doprostřed rybníčku, kde zrovna vyskočil červenožlutý kapr koa a chytil mouchu v letu.

"Jsi jako uprostřed vlastního vesmíru, viď? Vidíš, jak se siločáry sbíhají a rozbíhají. Každá věc má význam a ty víš jaký."

Nevěřícně jsem se na ni díval. Chápala všechny moje pocity a dokázala je vyjádřit. Jak jen mohla?

"Teď se dívej ty," pošeptala mi do ucha. Vzorce na zemi se začaly měnit. Celé mé tělo prostoupil zvláštní pocit, snad předtucha, že se stane něco důležitého. Vyskládané kameny se přeskupily a já v nich najednou poznal něco, co už jsem viděl. Kapky na skle! Viděl jsem jasně celý postup životem. Opět tu byla stará setkání a osamělý kámen putující zahradou.

Tentokrát bylo ale něco jinak. Nejdřív jsem nemohl přijít na to co, ale po chvíli jsem si toho všiml. Kámen vlastně nebyl sám. Byly to dva na sobě položené oblázky pohybující se zároveň. Proč jsem byl vždycky omezený jen na dvě dimenze? Vždyť i když je kapka na skle, tak to neznamená, že je sama, protože déšť venku padá dál. Další kapky se neustále přibližují a opět vzdalují.

Probudil jsem se a byl jsem naprosto klidný. Cítil jsem, že pocit něčí blízkosti mě neopustil.

Ještě několikrát jsem ve snu potkal krásnou známou-neznámou. Vždycky jsme proseděli hodiny v debatách a já se probouzel zbavený všech starostí. Po nějaké době její návštěvy v mých snech zřídly, až skončily úplně. Stále jsem byl ale schopný udržet si veselou náladu - až do toho osudného dne.

~~~

Opět byl podzim a naše zahrada se znovu ponořila do depresivních hlubin. Díval jsem se do mlhy a pokoušel se sestavit její obličej z létajících cárů. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nepovedlo se mi ani zahlédnout její úsměv. Proč se vlastně nejít podívat ven? Vždyť jsem tam nebyl už tak dlouho…

Začal jsem se pomalu oblékat. Nejprve jsem si vzal teplé kalhoty, potom košili, svetr a kabát. Sešel jsem po schodech do chodby a potichu se plížil ven. Jeden krok, druhý, PRÁSK! Zavadil jsem o stojan na deštníky a ten se skácel na podlahu. Z obývacího pokoje vyběhla matka.

"Proboha, o co se to snažíš? To nevidíš, jak je venku?!" zavřískla.

"Okamžitě si to sundej a mazej do pokoje," doplnil otec.

Nevím, proč zrovna v tu chvíli, ale něco se ve mně zlomilo. Začal jsem křičet a utíkat ven. Rodiče mě sice chytili, ale já se zmítal na zemi a nechtěl se uklidnit. Cítil jsem, že jednou ven prostě musím. Toužil jsem ucítit vnější svět na vlastní kůži. Všechno, co jsem v sobě tak dlouho držel, najednou vytrysklo tím nejhorším možným způsobem.

Rodiče zavolali doktora, aby mi dal injekci na uklidnění. Přijel za patnáct minut, a když mi zapíchl jehlu s čirou kapalinou do ruky, tak všechno zčernalo…

~~~

Držel jsem si hlavu v dlaních a chtělo se mi křičet, ale nevypravil jsem ze sebe ani hlásku. Proudy vody mi bičovaly holou kůži. Seděl jsem pod vodopádem uprostřed deštného pralesa a cítil, že se uklidňuji. V dálce zavřeštěla opice a k nebi se vznesl houf papoušků. Všude kolem bujel život, ale zároveň tu byl klid.

"Tohle je můj svět," pošeptal jsem.

Najednou jsem ucítil její přítomnost. Byla za mnou! Pevně mě objala a přiblížila rty k mému uchu.

"A chceš tu zůstat?" zeptala se tiše.

Chvíli jsem mlčel, ale svoji odpověď už jsem dávno znal.

"Ano. Už nechci zpátky do světa, ve kterém na mě nic nečeká. Nechci být každý den připoután v pokoji, kde je jen můj psací stroj a ten samý výhled z okna. Chci žít!"

"Dobře," řekla a usmála se.

~~~

Mužská a ženská postava se stále sklání u lůžka. Žena nepřestala vzlykat a muž utěšovat. Otevřou se dveře a vstoupí postava v bílém.

"Pane doktore, prosím vás, co mu je? Kdy bude v pořádku?" ptá se žena tiše, snad jako by se bála odpovědi.

"To nevím. Jeho tělo je po medicínské stránce v pořádku. Není žádný důvod, proč by měl setrvávat v komatu. Leda…" doktor se chvíli odmlčí a uvažuje, jestli má vůbec pokračovat, "možná, že se on sám odmítá vrátit. Říká se, že lidská duše zůstane tam, kde jí je nejlépe."

V pokoji zavládlo ticho a jen pacient se usmíval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *Kinkie♥pOpcOrn* ^^ *Kinkie♥pOpcOrn* ^^ | Web | 12. listopadu 2010 v 14:41 | Reagovat

Takový..napínawý :D

2 Vůdce Vůdce | 12. listopadu 2010 v 15:23 | Reagovat

OMFG! LOL! ROFL!
Ta poslední věta!
Úplně mě rozsekala, to ti řikám!!!
Moh by ses tim psanim živit Tšé-tše... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama