Palindroid Karrak

27. února 2011 v 18:27 |  Próza
Další soutěžní povídka. Tentokrát úspěšná :)

Palindroid Karrak věděl, že ho našli. Skrz díry v zrezivělé vodní nádrži viděl světla blížícího se letounu. Modré a červené záblesky světlometů hledačů se téměř dotýkaly jeho skrýše.

"Karraku, víme, že tam jsi. Veškerý odpor je marný. Vyjdi dobrovolně a nic se ti nestane. Slibujeme, že pokud se nebudeš bránit, nevystřelíme. Chceme jen tvoje data."

Karrak neodpověděl. Bylo mu jasné, že pokud se vzdá, vyždímají jeho paměťovou jednotku a zničí osobnost. Mysleli si, že je nebezpečný, ale to on přeci nebyl!

Zkřížil nohy do polohy lotosového květu a v meditačním módu čekal na budoucnost.


~~~

"Jmenuješ se Palindroid Karrak a staneš se historikem pana hraběte." To byla první věta, kterou kdy droid slyšel.

"Já jsem Emanuel Dante, technik. Ukážu ti místo, kde budeš studovat. Pan hrabě shromažďuje knihy, ve kterých jsou střípky vědění, a tebe potřebujeme na to, abys nám ukázal celý obraz. Sám už jsi pravděpodobně zjistil, že jsi robot. Nenech se ale zmást, nejsi obyčejný robot. Pracoval jsem na tobě se svým týmem několik let. Jsi výsledkem našeho snažení. Robot schopný vlastního zdokonalování - evoluce."

"Ano pane, myslím, že vím, o čem mluvíte," odpověděl mdlým hlasem Karrak.

Dante se jeho odpovědi jen pousmál. "Ne, nevíš. Tvůj význam je daleko větší, než tušíš. Tobě se může podařit něco, co by žádný smrtelník nedokázal. Budeš mít léta, dekády, století na prostudování všeho, k čemu lidská civilizace došla. A potom, potom nám dáš odpověď."

Karrakovými spoji proběhl záblesk následovaný temnotou.

"Sakra, co je zase tohle?" zaklel Dante a sehnul se k robotickému tělu, "za chviličku tě postavíme na nohy," bylo to poslední, co Karrak slyšel, než se vypnul.

~~~

"Tak ty nevylezeš?" ozval se z hledače druhý hlas. Byl jiný. Zabarvený emocemi. Musel to být jeden z členů Triumvirátu. Bylo jedno, jestli si pro něj přišel César, Pompeyus nebo Crasus, výsledek byl stejný. Už jim neunikne. V tuhle chvíli to byla ale poslední věc, která Karraka trápila. Během let opravdu posbíral obrovské množství informací o lidské civilizaci. Její zvyky, dějiny, jazyky a hlavně náboženství.

Zjistil, že historie se opakuje v kruzích. Všechna náboženství si musela projít stejnými fázemi. Inkubací, expanzí a zánikem. Jen jediná víra se tomuto schématu příčila. Snažil se přijít na to proč. Co je ten poslední dílek do skládanky. Proč je buddhismus tak odlišný?

Ale místo toho, aby v posledních okamžicích své existence napínal své gelové obvody a snažil se přijít na řešení, nechal impulsy volně plynout. Zaplašil veškeré pochyby a poddal se světu.

Ticho protrhly řezavé zvuky. Lasery krájely stěny vodárny jako máslo. Za chvíli už nezbylo nic, co by chránilo jeho zubožené tělo. Chyběla mu jedna ruka a celý trup byl posetý ranami a nesl známky rychlých oprav. Už spoustu let unikal teroru Triumvirátu - trojici robotů, kteří byli stejní jako on. Dokázali se vyvíjet. V tajnosti sestrojili armádu droidů, kteří poslouchali každý jejich rozkaz, a prakticky vyhladili lidstvo. Po letech ale zjistili, že jim hrozí "nebezpečí" - další robot, který je stejný jako oni.

Od té doby měl hledače stále v patách. Několikrát jim unikl jen o vlásek. Dnes ale takové štěstí mít nebude. Z letounu se k němu sneslo několik robotů. Na první pohled bylo jasné, že to jsou bojové typy. Jejich těla se ježila hlavněmi laserů a čepelemi. Nemělo cenu vzdorovat.

Karrak se ani vzpouzet nechtěl. V jeho mysli se odehrálo něco zvláštního. Cítil, jako by se jeho svět rozevřel stejně, jako rozkvétá lotosový květ. Bez sebemenší reakce pozoroval blížící se postavy. Světelná rána ho paralyzovala, a pak už byla jen tma.

~~~

Pomalu otevřel oči. Nechápal, co se děje. Jeho tělo zmizelo, ale přesto existoval. Rozhlédl se kolem sebe a na obě strany se táhly nekonečné řady robotů pracovníků. On byl jeden z nich. Bylo mu naprosto jasné, že jeho tělo museli rozebrat a zničit a s ním zanikly i veškeré vzpomínky. Jak je možné, že si naprosto přesně vybavuje celý svůj předchozí život? Vždyť tělo řadového robota ani zdaleka nemá kapacitu na uchování jeho vzpomínek.

Vzpomněl si na hluboký prožitek z jeho posledních okamžiků.

Reinkarnace?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daletth Daletth | E-mail | Web | 2. července 2011 v 22:41 | Reagovat

Myšlenka dobrá, vyjádřeno na krátkém úseku dostatečně úderně. Na mou grafomanskou osobu je to ale krátké. Zajímalo by mě, zda bys dokázal udržet takovýhle styl a kvalitu i na nějakém delším úseku. Možná se to dozvím, až se dostanu k tvým dalším dílkům (starším i novějším…) :-) Je to čtivé, má to svůj styl, ale na nějakou hlubší kritiku je to pro mě zkrátka krátké (to je ovšem čistě můj osobní „problém“).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama