Wish You Were Here

11. února 2011 v 11:35 |  Próza
Do zvuku melancholického Wish You Were Here se usměju pro sebe. Přeji si, abys tu byla se mnou. Vždycky jsem si to přál. A přitom jsem nikdy nevěděl, jak Ti to mám říct. Šmudlám v ruce kapesníček s Tvým jménem. Dala jsi mi ho na věnečku. Snad jsi ani neznala mé jméno. Možná si mě pamatuješ jen jako toho kluka ve velkým obleku. Ale já na tebe nezapomněl. Tak mé ruce svírají pomalu šednoucí ústřižek látky. A já si přeji jediné - kéž bys tu byla.


S lidmi jsem se nikdy moc nebavil. Už když jsem byl malý, stranil jsem se společnosti.
Nevěřil jsem lidem a oni nevěřili mně.

"Havrane!" křičeli na mě. Ve vytahaném černém svetru a příliš velkých botách jsem byl za třídního kašpara. Ušklíbali se, pískali a házeli po mně křídy. Ale já si z toho nic nedělal. Měl jsem totiž vlastní svět. Prakticky jsem žil v knihách. Četl jsem Irvinga, Bulgakova a i Vonneguta a k tomu mi ze starého magneťáku chřestily písničky od Pink Floyd. Byl jsem spokojený.

Tak proč? Proč se to muselo změnit?

Spolu s ostatními spolužáky jsem se přihlásil do tanečních. Opět jsem se stal tím temným ptákem. Rukávy velkého saka mi visely podél těla jako zmoklé peří a já se vždycky jen těšil, až se vrátím ke svým knížkám.

Pak se ale stalo něco, co jsem nečekal. Zjevila ses Ty. Vznášela ses nad parketem jako bílá holubice. Tvé světlo mě přitahovalo. Něco se ve mně zlomilo a musel jsem Tě poprosit o tanec.

To sladké "jasně" rezonuje v mé hlavě ještě dnes. Jak mi Tvé koutky dávaly svolení se Tě dotknout.

Jedinkrát jsme spolu tančili, ale vím, že na to do smrti nezapomenu. A potom, potom jsem od Tebe dostal kapesníček, na kterém stála ta čtyři skvostná písmena Jana. Věděl jsem, že Tě budu navždy milovat.

Tvoje krása mi otevřela oči. Pochopil jsem, proč jsem na světě a za čím mám jít. Od té doby jsem na Tebe nemohl přestat myslet. Nemůžu pracovat. Už ani knížky mě nebaví. Pověz mi, prosím, co mám udělat, abych Tě mohl vidět.

Tvůj ctitel "Havran"

Odlepila dopis ze dveří a zběžně ho prohlédla. Zhluboka si povzdechla, potom zmuchlala papír a hodila ho do koše.

"Edo, ten blázen už zase píše. Fakt netuším, za koho mě má. Sehnals už soudní příkaz, aby se ten pošuk držel dál?"

"Neboj, Maruš, už to brzo bude…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 OnKo OnKo | 21. února 2011 v 13:42 | Reagovat

Tuhle mám rád :-)

2 dorray dorray | 21. února 2011 v 22:54 | Reagovat

:) To jsem rád. Nicméně v soutěži neuspěla... Mám podezření, že je moc skicovitá a krátká

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama