Jen šálek maté

21. března 2011 v 8:54 |  Próza
Ze soutěže "Šálek mého čaje" - výherní ;)


Sedím ve svém pokoji a vdechuji omamné aroma lístků maté. Lžičkou rozvířím sedlinu, ale ta opět pomalu, jako vzdušný vír na podzim, usedá ke dnu.

"Zase my dva," povím potichu kalíšku.

Jeho modré malování na bílém podkladu ale mlčí jako vždycky. Já se tím ovšem nenechávám odradit.

"No tak, proč mi něco nepovíš?" usměju se pro sebe. Vím totiž, že poví. Skrz vůni jeho čaje, prostřednictvím jeho oprýskaného ouška.

"Proč jsme tu spolu? Proč ty a já?" zkusím to znova.

Opět si trochu usrknu. Jemná chuť cesmíny se postupně rozlévá do celého těla. Přináší úlevu ale zároveň i podivné ne nepříjemné pnutí. Kontury zašlého pokoje přede mnou se rozmazávají a padám zpět - proti proudu času.

~~~

"Ty hnusnej hajzle! Už tě tu nechci ani vidět!" rozkřikla se matka a hodila po otci talíř. Ten už na to ale byl připravený, a tak hbitě uhnul ke straně a od stěny se rozlétly střepy.

"Uklidni se. O tolik snad nejde. Tak jsem s chlapama šli do…" na chvilku se odmlčel. Otočil hlavu směrem ke mně a vypadal, jakoby snad nevěděl, jestli to má říct," ale čert to vem. Byli sme v bordelu. Jako ty bys nikdy nikoho neměla."

"Táhni!" vykřikla znovu matka a dobře mířenou trefou zasáhla tátu do ramene. Potom se složila na židli u kuchyňského stolu a rozplakala se.

"Na co čumíš? Jdi do pokoje!" utrhnul se na mě otec.

Potichu jsem vycupital, abych se vyhnul případné ráně nádobím. V pokoji jsem si sedl na pohovku a zahleděl se do zdi. Bílá barva nového nátěru lehce bodala do očí, ale zároveň ukazovala, že byt je čerstvě zařízený. Vše tu bylo ještě nové. Vlastně všechno kromě nádobí. To už rodiče stihli zlikvidovat. Jediné, co zbylo, byl hrníček, který jsem šmudlal v ruce.

Vždycky, když se začali hádat, rychle jsem pro něj doběhl a schoval ho v dlani. Vytvořil jsem si k němu pouto, které ani dobře nezvládnu vysvětlit. Za ty desítky a stovky hodin, když jsem přejížděl prsty jeho jemnou strukturu a vystupující motivy, jsem si zapamatoval každý jeho výstupek a prohlubeň. Jako slepec, který čte Braillovo písmo, si jsem jistý, že bych tenhle šálek rozeznal od jakéhokoliv jiného.

~~~

S výdechem se ustálím v přítomnosti.

"Ano, proto jsme spolu. Máš pravdu. Ale to nevysvětluje proč jen my."

Na chvilku se odmlčím a zahledím do prázdna. Malý, průhledný proužek vůně vzlétne od kalíšku a rozdráždí moje smysly. Opět ho uchopím do ruky a něžně pohladím po baňatém boku.

"Pověz mi jak to, že jsme sami."

Jako zelené ruce dryád se mé mysli chopí vzpomínky a už mě táhnou do přítmí šerého lesa.

~~~

Přestože se rodiče neustále hádali, vydrželi spolu dobrých deset let. Ukončila to až téměř banální událost - došel alkohol. Otec se prostě sbalil, odešel a už o něm nikdy nikdo neslyšel. Matka z toho nejprve byla nešťastná. Chodila týdny po bytě jako loutka. Trhavě se pohybovala a vypadalo to, že každou chvíli upadne. Téměř se zdálo, jako by s ní opravdu pohyboval nešikovný marionetář.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by se otec vrátil. Přestal jsem tedy chodit na vysokou školu, která mě stejně nebavila, a našel si místo v nedalekém obchodě se smíšeným zbožím. Každé ráno jsem ušel několik set metrů, navlékl si modrou čapku a povinně se usmíval na lidi. Rukama mi prošlo snad všechno, co by kdy člověk mohl potřebovat k životu. Přesto jsem nikdy nepronikl za lidské fasády. Po práci jsem se vrátil do našeho 3+1 v malé bytovce. Sednul jsem si do svého pokoje, potichu popíjel čaj ze svého malovaného hrníčku a koukal na nepřítomně bloumající matku.

Tohle se opakovalo několik týdnů. A pak, když jsem se vrátil z práce, nebyl doma nikdo. Nezmizelo nic víc, než téměř nepříjemná blízkost jiné osoby. Už předtím jsem cítil, jako by se něco ve mně uzavíralo. Teď jsem to dokonale pochopil. Už jsem nikoho nepotřeboval.

~~~

Zhluboka se nadechnu a vrátím zpět do přítomnosti. Stěny stále toho samého pokoje už zešedly. Usadil se na nich prach a zakryl tu vtíravou novost, kterou kdysi zářily. Na polstrovaném křesle cítím stín svého otce. Vytrvale, vyčítavě, bezhlasně se na mě dívá. S němým pokáráním na šedých rtech mi dělá společnost.

"Co mi tím chceš říct?" zeptám se znovu šálku.

"No tak co?!" už téměř zakřičím.

Pár hlubokých nádechů a klidně odkládám hrníček zpět na stůl. Rozvířím lžičkou lístky cesmíny a opět se zvedá podzimní vír. Jenomže tentokrát si nejsem jistý, jestli se náhodou v šálku krutou rychlostí nehnětou a netočí mé vlastní útroby. Střeva se smotávají a rozmotávají a začátek honí konec. Potřesu hlavou a děsivá představa zmizí.

"Já vím, co mi chceš. Máš mi dát odpověď na otázku; na to, na co se ptám už několik let. Na to, co chci vědět od doby, kdy odešel otec. Jsem jenom obětí minulosti a cizích přání? Kolik mi vlastně zbylo možností. Kdy jsem viděl víc, než jen odrazy svých vzpomínek?"

Hrneček mlčí, ale v tichu jeho hladiny slyším odrazy hádek rodičů. Poloplíživé matčiny kroky. Svůj vnitřní hlas, který na mě už léta křičí. Šálek nemusí mluvit. Jeho mlčení mi řekne všechno.

"Máš pravdu," odpovím smutně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miselle Miselle | Web | 24. dubna 2011 v 10:52 | Reagovat

Krásně gradovaný příběh. Rozhodně si své vítězství zaslouží. Většina lidí má v hlavě zafixovány příjemné prožitky spojené s popíjením oblíbeného čaje. Ty jsi touto povídkou se zdánlivě nevinným začátkem dokonale zbořil veškeré zažité stereotypy. V odstavcích, kdy si hrdina "povídá" se šálkem, na mne dýchá ta temná minulost, předem prohraný boj se sebou samým, se svou minulostí, nějaké tajemství, které prosakuje na povrch už v začátcích. Cítím v tom ztracenost a nicotnost lidského života.
A v odstavcích "z minulosti" bych zvláště vyzdvihla lehkost, se kterou dokážeš ve čtenáři vzbudit soucit s hrdinou.
Nevtíravou ich-formou dokážeš čtenáře vtáhnout do centra dění, naplnit ho všemi trýznivými pocity, al zároveň zůstáváš chladný, trošku apatický - stejně jako hlavní hrdina, který - ač už definitivně ztracen ve vlastní hlavě - se s touto děsivou minulostí smířil.

Také bych ráda ocenila skutečně pěkný obrat "lidské fasády" a scénu, kdy hrdina vidí sedět v křesle otce s vyčítavým pohledem.

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 20. května 2011 v 12:44 | Reagovat

Máš rozhodně vypsanou ruku a když k tomu přičtu výborný nápad, celek musí fungovat a funguje. Některá místa mi přišla slabší, právě proto, že ve mě vyvolávala spíš apatii než soucit, některá silnější, třeba hádka rodičů.
Celkově ale oba palce nahoru.

"Jako zelené ruce dryád se mé mysli chopí vzpomínky a už mě táhnou do přítmí šerého lesa." 8-)

3 dorray dorray | E-mail | Web | 20. května 2011 v 22:09 | Reagovat

[1]: Díky za komentář. Jo jo trýznivá apatie to je moje.

[2]: A která místa to třeba jsou? Abych věděl, čeho se mám příště vyvarovat :)

4 KatyRZ KatyRZ | Web | 21. května 2011 v 0:32 | Reagovat

Není co dodat k předchozím komentářům snad až na to, že ta apatie k tomu podle mého patří.
Co mě ovšem zaujalo. Ta hádka a házení talířů. Jako bych se vrátila do dětství ;). Když to takhle podáš, docela chápu, proč nikdy neříkám, že bych chtěla být zase dítě ...

5 dorray dorray | E-mail | Web | 22. května 2011 v 15:38 | Reagovat

[4]: To s tím dětstvím mě mrzí :( Upřímně já tohle nikdy nezažil, ale znám pár lidí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama