Moje krev

26. dubna 2011 v 0:38 | Dorray |  Téma týdne

"Potrestán, musíš být potrestán," opakuje mi stále dokola.

"Potrestán, musíš být potrestán," nepřestává krákavý hlas na mém rameni.

"Potrestán, musíš…"

"Tak dost!" přeruším ho.

"Potrest…"

"Mlč už!" rozkřiknu se znovu na dotěrného parazita, co mi drží ve spárech rameno.


"Nechci od tebe slyšet ani slovo, ty parazite," pokračuji rozčíleně, "stejně za všechno můžeš ty. Kvůli tobě jsem sám, kvůli tobě mi ze světa zmizelo štěstí. Ty jsi moje prokletí. Proč ses dostal do mého života?"

"Chá, chá, chá," směje se krákavě černý stín, "sám jsi mě zavolal. To se nepamatuješ?"

"A-ale já tě nechtěl."

"Cha, chá chtěl, nechtěl; na tom nezáleží. Zavolal jsi mě a teď jsem tu. Nejsem nic víc a nic míň než tvoje myšlenka."

Měl samozřejmě pravdu. Kdysi jsem ho zavolal, ale chtěl jsem skončit takhle? V prázdné místnosti, kdy jen zpola zatažené žaluzie vrhaly pochybný stín. Betonové panely již dávno neobývaného sídliště mě dřely do zad a vzduch zhutnělý prachem mi svíral plíce.

"Potrestán, musíš být potrestán," začal znovu stín na rameni. Ani jsem se nemusel dívat a přesně jsem viděl, jak vypadá. Rovný kosí zoban mu trčel z bledého obličeje. Jeho oči tvořily pouze škvírky, a když švihl zobákem nebo zakrákal, objevil se na chvilku jeho rudý jazyk. Občas si protáhl svá černá křídla, jako by se připravoval k letu. Já ale věděl, že zůstane na mém rameni. A pařáty se bude pevně zatínat do mého masa. Neodletí.

"Potrestán, musíš být potrestán," zakrákal znovu.

Síla vzdorovat mě opustila už dávno. Můj poslední pokus o odpor byl neúspěšný. Za stálého krákání mi v hlavě běžel celý sled událostí. Rozchod, hádky s rodiči, drogy. Ale všechno to byla moje volba.

"Potrestán, musím být potrestán," zopakuji nakonec poslušně.

Sevřu v ruce kus rozbitého skla, co se válel po zemi. Lehce mě chladí v dlani, a když ho sevřu, pronikne kůží bez jakéhokoliv zvuku. Pár kapek krve dopadne na zem a okamžitě zmizí ve vrstvě prachu, jako se liška schovává v noře. To je ale jen začátek.

"Potrestán," formují už jen němě moje rty a ostrý kus skla si zabořím do předloktí. Řežu podélně - trestem může být i smrt. Nedokončím řez a hned se mi rudá krev vyhrne z předloktí a smáčí zem. Prach už ji nestíhá pohlcovat, a tak na zemi tvoří kaluž a posléze řeku. Vidím, jak se rozlévá z mého těla, a se zadostiučiněním se usměju.

"Chá, chá, chá," nepřestává se smát stín a pařáty mi propaluje díry do ramen. Pocit strachu, samoty a stísnění ale neustupuje. Naopak se násobí a bolest ho jen živí. Já se ale už naštěstí propadám do všeobjímající temnoty.

~~~

Pomalu otevírám oči a bílé světlo mě prakticky oslepí. Mžourám a snažím se najít pevný bod. Jak se mi vrací zrak, vystupuje přede mnou bílá místnost. Vedle postele, na které ležím, uvidím stojan. Z něj vede až do mé ruky hadička.

Jsem v nemocnici, museli mě najít. Pomyslím si. Když ležím, uvědomím si, že předchozí pocity mě nadobro opustily. Jsem rád, že žiju. Podívám se na své ruce a pod bílými bandážemi tuším hluboké rány. Zatím je necítím, ale vím, že tam zůstanou. Naopak mizející sevření havraních spárů na mém rameni pomalu doznívá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Matěj Strouhal Matěj Strouhal | 26. dubna 2011 v 13:25 | Reagovat

tohle se mi líbí, jak to má takovej dobrej spád. Jenom jedna malinká drobnost a to je slovo "katalyzátorem" to mě tam praštilo jak rána do zubů, že mě to nějak narušilo kompletnost tý postavy, imho by nic takovýho neřekl.

2 dorray dorray | E-mail | Web | 26. dubna 2011 v 13:33 | Reagovat

[1]: Díky za komentář a máš asi pravdu. Lehce jsem to přepsal.

3 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 28. dubna 2011 v 19:21 | Reagovat

Má ubohá slabá povaha, je mi zase špatně. Ale napsané je to, pěkně, klobouk dolů, soku.

4 dorray dorray | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 19:49 | Reagovat

[3]: Omlouvám se za případný duševní šok. Často se pohybuju v trochu jiných sférách ;) Každopádně děkuji za komentář.

5 TaziDra TaziDra | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 21:24 | Reagovat

Tý jo.Máš talent !
Líbí se mi styl,jakým je to napsáno.

6 Any Any | Web | 30. dubna 2011 v 21:37 | Reagovat

Páči sa mi tvoj štýl písania, no vážne ma to bavilo len do vety "Rozchod, hádky s rodiči, drogy. Ale všechno to byla moje volba." Okamžite som vedela, čo bude nasledovať .. samovražda. (toľko omieľaná téma v poviedkach súčasnej doby) Čakala som niečo hlbšie, niečo vyjadrené metaforicky ,ale najmä nečakané.
Ale všetko do tej vety ma upútalo natoľko, že som to i napriek nasledovnej priezračnosti dočítala.
Ale treba uznať, že téma krv priam láka písať o siahnutí na svoj život.

7 dorray dorray | E-mail | Web | 1. května 2011 v 9:22 | Reagovat

[5]: Děkuji :)

[6]: Upřímně já mám k sebeubližování bytostný odpor. Však taky konec tak měl vyznít. To není nic krásného nebo nedej bože chválihodného. Naopak. Tohle téma je sice omýlané, ale já ho pro sebe použil poprvé ;) Jednou jsem sice naťuknul téma podobné v povídce Smrt, ale i tam to probíhalo trochu jinak. Nicméně nebudu se obhajovat, protože máš pravdu a mohl jsem to i tak pojmout víc metaforicky. Přesně jak říkáš.

8 KatyRZ KatyRZ | Web | 8. května 2011 v 23:10 | Reagovat

[7]:

[6]: A já zase nechápu proč se pořád bránit něčemu jen proto, že už to tu bylo. Nexistuje nic, co tu ještě nebylo. Je to oblíbené téma? No a? Copak ho někdo dokázal ztvárnit takhle výjimečně? (ne že bych brouzdala po blozích a hledala povídky na sebevražedné téma, přiznávám, že ne). Já vím - budu se opakovat, ale píšeš fakt s neuvěřitelnou lehkostí :D - dnes to prohlašuji již asi popáté ;) - a přidám ještě poznámku, že máš fakt originální nápady na zpracování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama