Tik-

9. dubna 2011 v 18:52 |  Próza
Tik-tak.

Sedím v křesle a pozoruji bílošedou zeď. Skvrny se na ní nastřádaly za léta našeho společného vztahu. Já a stěna. Vždycky jsme si rozuměli. Já se dívám na ni a ona zpátky na mě. Nic po sobě nechceme. Vysoko na její tvář jsem pověsil hodiny. Ukazují, jak plýtvám časem. Sedím a zírám do zašpiněného příšeří.

Tik-tak.


Čas prochází kolem mě a odloupává kousky mého já. Je jako hodiny s ostrými železnými ručičkami. Proletují ve stále se zmenšujících kruzích kolem mého nechráněného těla. Není se jim jak ubránit. Přibližují se a s každou další otočkou uberou něco dalšího. A není to jen můj vlastní čas. Jsou to i vzpomínky, lásky, útržky zaslechnutých melodií…

A všechno se blíží ke mně. Cítím je pod kůží; sekají mi svaly, kosti, život. Vím, že nakonec zbude jen Čas. Sám uprostřed nicoty, které se stanu součástí. Kdybych tak něco dokázal, ale na to bych potřeboval… ano opět se k tomu vracíme - čas.

Tik-

Hodiny se zastavily. Chvíli sedím a pozoruji nyní nehybné katy mé přítomnosti. Mám dojít pro baterky nebo je nechat stát? Vždyť čas je jen lidský vynález. Nikdy předtím ho nikdo měřit nepotřeboval a všechno šlo, jak mělo. Až lidé ho zesubjektizovali a zavedli pojmy jako vteřiny, minuty, hodiny. Bez nich bych si mohl tempo svého života určovat sám.

Ale přece jen potřebuju kontakt se společností. Nemůžu se odříznout a žít ve vlastní bublině vznášející se v limbu nad propastí chaosu, a proto jsem se rozhodl dojít pro baterky.

Už delší dobu mě něco dráždilo. Chloupky na krku se mi ježí, ale nevím proč. Zvednu se a přejdu do kuchyně. Při otevírání vždy vrzajících dveří mi to dojde.


Ticho. Ze světa vymizely zvuky. Dveře se sice otevřely, ale světlo, které na ně sporadicky dopadalo skrz zatlučená okna, se ani o píď nepohnulo. Zůstalo stát přesně na tom samém místě. Vlastně i já jsem neměnící se mozaika barevných skvrn. Ať se hýbu, jak chci, světlo zůstává jako přibité.

Nechám svých pokusů a dojdu pro baterky - hodiny jsou přednější. Vložím do nich elektrické články a čekám. Nic se neděje. Už delší dobu je mi jasné, co je se mnou špatně, ale nechci si to připustit. Proč bych se zrovna já měl dostat do světa bez času? Snad abych stihl všechno, co jsem do této chvíle zanedbával. To určitě…

Sednu si do křesla, pozoruji bílošedou zeď a čekám na -Tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sense Sense | 28. dubna 2011 v 20:55 | Reagovat

Brr. Přeběhl mi mráz po zádech.
Je to naprosto výstižné. Alespoň tak jak to chápu já.

Kdybych tak něco dokázal, ale na to bych potřeboval… ano opět se k tomu vracíme - čas.

Protože hodiny jsou přesně to, co je hlavním problémem. Pořád není čas. Nebo je ho tak zoufale málo. A přitom to vlastně není pravda. Pozorování zdí zabírá tolik času. Tolik, že není čas na nic jiného. A mít čas? Och, jaký luxus.
A na konci dne jen prázdný pocit promarněnosti.
A když konečně čas je..vlastně není o co stát.

2 Any Any | Web | 30. dubna 2011 v 21:44 | Reagovat

Ak vydáš knihu, ozvi sa mi. Bude stáť za to kúpiť si ju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama