My a oni

7. května 2011 v 13:10 |  Próza
Tentokrát si můžete přečíst esej na téma "Sousedé v srdci Evropy - známe se doopravdy?".
Poslal jsem ji do esejistické soutěže, kde se bohužel neumístila. Přeji příjemné počtení při náhlednutí do mých úvah. :)




Každý z nás se v určité formě setkal s cizí kulturou. Ať už si na plese zatancoval rakouský valčík, ochutnal německé bratwursty anebo viděl v televizi Kachyňův film. Můžeme ale opravdu říct, že své blízké sousedy známe, nebo je náš zájem pouze povrchní záležitostí? Neptali jste se někdy sami sebe, jací lidé v té které zemi vlastně žijí? A nejdůležitější otázka: Kolik z nás se o cizí kultuře opravdu chce něco dozvědět?

O nás, Češích, se všeobecně tvrdí, že jsme xenofobní národ. Spousta z nás prý nemá ráda občany cizích zemí a vůbec jiné rasy. Takovéto smělé tvrzení by ovšem mělo být něčím podloženo. Myslím, že každý se už někdy s předsudky v té či oné podobě setkal. Ať už šlo o na nedochvilnost jednoho nebo zlodějinu druhého.

Pokud připustíme, že Češi nejsou příliš otevřený národ, musíme pro to také hledat důvody. A kde jinde pátrat, než v historii? Již od středověku představovaly Čechy malou zemi obleženou silnými soupeři, ať už to byla Svatá říše římská nebo Německo. Často jsme se stávali zrnkem písku skřípajícím mezi mlýnskými kameny.

Mohli bychom sáhodlouze debatovat nad dopady života v područí Habsburků. Snad bychom se zmínili o klidu před bouří za doby nacistické okupace. A rozhodně bychom neskončili u nešťastného "pozvání" vojsk Varšavské smlouvy. Všechny tyto události jsou jen suché větve přikládané pod kotel naší nevraživosti.

Samozřejmě není možné se od cizích zemí naprosto distancovat. V době Schengenského prostoru a volného pohybu služeb, osob a kapitálu by konec konců snaha o podobnou věc byla jen pouhé plácnutí do vody. Provázanost ekonomik jednotlivých zemí se naplno projevila v době krize. Jenže hospodářství není to jediné. Politická a kulturní integrace v EU probíhá intenzivněji než kdy dříve. Struktura států by se měla více homogenizovat a země by měly stanout na jedné linii. Přeci jen se v historii žádný vnitřně diverzifikovaný stát příliš dlouho neudržel.

A proto se můžeme dívat na zítřky s nadějí. S nadějí, že více porozumíme svým sousedům a oni budou blíže nám. Jsme ale ochotni zaplatit cenu, která je s tím spojená?

Mým záměrem samozřejmě není vylíčit v této úvaze Čechy jako někoho, kdo nesnáší "cizáky", a to jednoduše proto, že to není pravda. Spíše bych o nás mluvil jako o národu se zdravým respektem k cizím kulturám. S filosofií Žij a nech žít. Zároveň si ale myslím, že tento přístup není ideální. Výměna zvyků, poznatků a vůbec informací se zahraničím je neskutečně důležitá. Civilizace se může řádně rozvíjet právě jen díky takovému procesu.

Jaký další postup kromě integrace bychom si tedy mohli nastínit? Jak bychom mohli poznávat specifika okolních kultur, učit se od nich a zároveň jim pomáhat?

Rozhodně by pomohla osvěta. Copak jsme tak odlišní? Samozřejmě, že v každém národě žijí lidé čestní a pracovití a stejně tak i ti, kteří ostatním škodí a myslí jenom na sebe. Vždyť je to tak i u nás! Musíme si uvědomit, že poznáním ostatních si můžeme jedině pomoci. Lidé jsou různí, ale národy jako celky se liší jen v dílčích znacích, které nás mohou překvapit. To je myslím věc, kterou bychom mohli napravit řádnou informovaností. Generalizace vlastností jednotlivců a naopak stereotypizace národů představují problém.

V současné době Evropská unie vyvíjí aktivity (třeba právě zadání této eseje), které se mají zasloužit o lepší poznání ostatních a samostatné uvažování nad současnými problémy. Musím se sám sebe ptát, jestli je podobných akcí dostatek. Možná se to pánům v Bruselu nezdá, ale já věřím, že podobné iniciativy by padly na úrodnou půdu a mohly mít rozsáhlejší uplatnění, než se na první pohled zdá.

Jejich účinky bychom zaznamenali jak v kultuře, tak na poli vědy a ekonomiky. Vždyť člověk, který má k cizinci blíže, s ním spíše uzavře obchodní transakci, založí společnost nebo vůbec bude ochotný spolupracovat. Mezinárodní směna zboží a služeb je přeci elementární aktivitou každého vyspělého státu. Můžeme se zde spolehnout na pravidlo Jak my k nim, tak oni k nám.

Nyní už vidíme, že reciprocita se táhne touto úvahou jako červená nit. Není možné se distancovat od našich sousedů. Pokud je můj předpoklad pravdivý a opravdu máme rezervy v komunikaci a přijímání cizích kultur, tak je načase s tím něco udělat. Protože každý podobný krok se zákonitě musí vyplatit. Výsledek by měl být pozitivní, ať už se vydáme cestou vyšší informovanosti anebo silnější integrace. To ovšem není záležitost, kterou by mohl rozřešit "obyčejný" člověk. My si můžeme nanejvýše vzít k srdci ponaučení, že přijímat je lepší než odmítat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Reina-sun Reina-sun | Web | 21. května 2011 v 9:16 | Reagovat

Souhlasím s tvým názorem! Opravdu bychom se měli snažit více poznávat cizinci i kulturu cizích zemí. Vždyť i někteří Ukrajinští občané mohou být ,,normální". Ale právě kvůli zkaženým jedincům se pak společnosti bojí navázání kontaktu..
Díky za tuhle esej, zase jsem se něco dověděla :)

2 dorray dorray | E-mail | Web | 22. května 2011 v 15:41 | Reagovat

[1]: To jsem rád, že to bylo aspoň trochu poučné ;) A jinak samozřejmě... Každý je jiný. Nemůžeme jednoduše generalizovat :)

3 Daletth Daletth | E-mail | Web | 2. července 2011 v 22:35 | Reagovat

Názor je to zajímavý. Souhlasím s ním, i když já bohužel patřím spíš mezi ty xenofobní občany (ale nejsem xenofobní škatule na cizince, vlastně skoro na všechny :-D). Je škoda, že se dílko neumístilo, ale nemůžu si pomoct…, možná je to tím, že nebyl dodržen literární útvar. Protože tohle je vážně zdařilá úvaha, ale není to esej…
Každopádně po jazykové stránce tomu nemám co vytknout, je vidět, že psát umíš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama