Preston 1.21 (část 1.)

28. května 2011 v 11:21 |  Próza
První část povídky ze soutěže AI 2051. Téma bylo umělá inteligence za 40 let, tak jsem se nechal inspirovat. Pokud máte rádi poměrně realistické vize budoucnosti, počítačové programy anebo prostě jen příjemné počtení, tak vám tu servíruji jednu ze svých sci-fi povídek. Přeji příjemné čtení :)


Otevřel jsem oči, jen abych zjistil, že letím vzduchem. Obklopovaly mě pouze mraky. Občas se bíle rýsovaly proti modré obloze a jinde mě zase pohltily jako jednolitá masa. Cítil jsem slunce na své kůži. Neuvěřitelně opravdově.

Sklonil jsem hlavu dolů. Kdesi hluboko pode mnou ležel nečitelný koláč Země. Zelená plocha lesů se někde dole střídala s modrými rybníky. Já jsem ale nebyl schopný nic z toho rozeznat. Ať jsem se snažil sebevíc, neobjevil jsem ani jeden vadný pixel. Všechno se zdálo být dokonale reálné.

Zhluboka jsem se nadechl a rázně prohlásil: "Zastav."

Svět kolem mě se přestal hýbat. Vítr nefoukal a zvuky vymizely. Po těle jsem ucítil napůl nepříjemné mravenčení.

"Program zastaven," ozval se Prestonův mechanický hlas v mých uších.

"Ukaž mi Merkur," přikázal jsem.

"Přejete si osvícenou nebo odvrácenou stranu?"

Chvilku jsem se rozmýšlel. Přeci jen mě lákal pohled na sluneční koronu, která by Merkur obklopovala při pohledu z druhé strany.

"Osvícenou," rozmyslel jsem se nakonec.

"Počkejte, prosím…" Přímo jsem cítil ty tři tečky na konci jeho věty.

"Chcete pouze vizuální projekci, nebo i PéZet?" zeptal se mě.

"Jen vizuální. A sakra, proč bych měl chtít PéZet?" nechápal jsem. Kdybych si vybral pocitový zážitek, tak by se mi do několika vteřin začala vařit krev.

"Nerozumím. Zopakujte příkaz," řekl Preston.

"Ale nic," zabručel jsem. Očividně má ještě mouchy, které jsme nevychytali. Od komerční distribuce je ještě daleko. "Ukaž mi ten Merkur."

Na vteřinu všechno zčernalo a pak mě zalila sluneční záře. Krásný kamenitý povrch pode mnou byl silně rozpálený. Ale já neměl myšlenky na přírodní krásy. Už mi v hlavě rotovaly algoritmy k úpravě. Co přidat do jednotky chování. Kde má Preston rezervy.

"Vrať mě zpět," zavelel jsem.

"Jak si přejete," odpověděl mi.

Pomalu jsem začal otevírat slepené oči. Strávil jsem v programu jen několik hodin, ale i tak jsem si musel zvykat na intenzitu světla v okolí. Sundal jsem si z hlavy elektrody a zkontroloval svoje tělesné funkce na holografické projekci obrazovky, která se mi vznášela nad hlavou. Všechno se zdálo být v pořádku.

"Tak co Preston? Jak vypadal první výlet?" zeptal se inženýr Mádle, můj asistent.

"Grafika je neuvěřitelná. Nepoznal bych rozdíl mezi skutečností a tím programem, ale rozhodně ještě máme na čem pracovat. Uživatelské rozhraní by stálo za revizi a chybí tomu dostatečná "blbuvzdornost". Kdybych se nechal poslat na Merkur s PZ, tak se bolestí zblázním."

Mádle se zatvářil zmateně: "Jak to? Já myslel, že jsme tohle vyřešili. Ach jo, to bude zase práce. Nemůžeme to poslat hochům, co dělají interface?"

"Neblázni," pohoršil jsem se, "dyť víš, že by si pak přivlastnili všechny naše zásluhy. Pěkně to doděláme tady. Ale seženu ti někoho k ruce."

"No tak dobře."

~~~

O inzerované místo personální asistentky u nadnárodní korporace byl očividně zájem. Přišlo mi hned několik odpovědí. Probíral jsem se fotkami žádajících slečen (můj osobní život se prakticky rovnal nule a práce byla jediným místem, kde jsem se mohl s nějakou ženou setkat), když jsem se dostal k Petře.

Už od prvního pohledu jsem věděl, že to místo patří jí. Její bystrá hnědá očka mě trochu škádlila a ruka ledabyle odhrnující čupřinu slámových vlasů mě doslova okouzlila. Samozřejmě, že fotografie nesla stěží rozpoznatelné známky počítačových úprav. Klonovací razítko tuhle a vyrovnání světlosti tam. Kdo by se bez toho ale dnes obešel?

Jen jsem mrknul na levitující obrazovku a několika pohyby prstem zadal příkaz k vytočení jejího čísla.

"Petra Novotná, copak si přejete?" ozval se roztomilý hlas z reproduktoru.

"Tady Lukáš Staněk, gratuluji. Byla jste vybrána z uchazeček o místo u naší společnosti LETNI. Kdy můžete nastoupit?"

"Jé, to je výborné," zaradovala se překvapená Petra, "můžu začít už zítra, jestli se vám to hodí. Vždycky jsem si přála pracovat u LETNI."

"Skvěle. Zítra vás čekáme na osmou čilou a svěží," zavtipkoval jsem.

"Nashledanou," ukončila hovor a mně zbylo jen tiché pípání. Možná se to nezdá, ale já nikdy nebyl řečník. Vlastně, co si vzpomínám, lidí jsem se vždy spíše stranil a byl jsem označován za podivína. Při osobním rozhovoru v cizím prostředí jsem byl silně nesvůj. Jen konverzaci na známém místě jsem zvládal normálně.

Tak tedy zítra, pousmál jsem se pro sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama