Nechtěná konformita

6. června 2011 v 17:07 |  Poezie
Hlas Syda Barreta
a vlasy, co nezšediví,
na polaroidu
by tě rády ukolíbaly
do jiné reality,
ale nemůžou, když -

- visíš na nitce
napůl cesty dole
ale nikdy nahoře.
Jen čekáš na to tiché
-lup-
a kdo ví,
co bude pak?

Slyšíš krákání,
klapání spárů po střeše.
Chytli tě za ramena,
stoupají vzhůru.
Vláčejí tě s sebou
ať chceš
nebo ne.

Nakonec přeci jen
ta velká matrjoška společnosti
tě opět pohltila
a udělala si novou
mladší
menší
kopii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 strm0a strm0a | E-mail | Web | 6. června 2011 v 18:58 | Reagovat

ten konec se mi moc líbí, je údernej. to s tou nitkou mi příjde až trochu klišodní (a tím nechci říct, že to tak je, nebo že to poznám) ale takový jako že i spíš moc povrchně zabraný, shovaný za obecnou frázy v novym kabátě

2 dorray dorray | E-mail | Web | 7. června 2011 v 10:36 | Reagovat

[1]: Hmm je škoda, jestli to tak vyzní. Já na té druhé části popisoval tu nejistotu. Nevíš kdy, proč a jak skončíš. Nevíš, kde jsi a vždycky nad tebou visí ten pověstný damoklův meč a můžeš jen hádat, kdy tu nitku přetne. :)Možná je problém v samotném výrazu viset na nitce. OK

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama