Vražda před jednou

10. června 2011 v 20:29 |  Próza
Pan Vondruška ležel v posteli a za otevřenýma očima tušil tmu. Nemohl ji vidět, protože byl již od mládí slepý. A tak upíral svůj pohled do černoty a odpočítával jednotlivá tiknutí stolních hodin.

1851, 1852, 1853,…

Už před chvílí se přehoupnul do druhé půlhodiny od odbíjení starého kostelního zvonu na náměstí. Každých šest hodin svým krásně sytým zvukem ohlašoval čas. Pan Vondruška ale stále nemohl usnout.

2115, 2116, 2117,…

Na tikotu hodin mu přišlo něco zvláštního, ale nemohl přijít na to co. Snad to bylo něco v jejich zvuku.

Každý večer si sám udělal kávu bez kofeinu, pak si lehnul do postele a počítal jejich tiknutí, dokud neusnul. Byly to jediné hodiny v domě. Ostatních se zbavil v den, kdy zemřela jeho žena. Jen tyhle, ty které mu sama dala, hlásily ubíhající čas.

2650, 2651, 2652,…

Vzala si ho, přestože byl slepý. Milovala ho a on ji. Zbožňoval její jemný reliéf, který tak rád zkoumal. Po tom, co umřela, si ale musel zvyknout žít v domě bez její pomoci… a přítomnosti. Teď už přesně věděl, kde se nachází která věc a kam pro co sáhnout. V udržování pořádku mu velmi pomáhala paní Valérie Podzimková - služebná. Ta ale zrovna odešla na pravidelné večerní dostavení s kamarádkou.

2699, 2700, 2701, 2702, 2703,…

Domem se rozlehl přidušený výkřik!

"Vždyť to znělo jako Alžbětka!" pomyslel si pan Vondruška.

Vzápětí následoval dutý úder.

Vyskočil na nohy, vyšel z ložnice a vyrazil k pokoji své neteře. Netápal, šel najisto. Na tlustém perském koberci nevydávaly jeho kroky žádný zvuk. Cítil se, jakoby proplouval prázdnotou. Zastavil se až před jejími dveřmi. Zhluboka se nadechl a rozhodl se vstoupit.

Když se natahoval rukou po klice, promáchl do prázdna. Bylo otevřeno! Pomalu vešel dovnitř.

"Alžbětko, jsi v pořádku?"

Odpovědělo mu pouze ticho, a tak pomalu postupoval. Cítil, že jeho noha přejela po něčem kluzkém. Sehnul se a nabral trochu na prst. Bylo to lehce lepkavé. Pořád ale netušil, co to může být. Přičichl si a hned bylo jasno. Krev!

Vyděšeně tápal kolem sebe, až narazil na bezvládné tělo. Nahmatal krk své neteře, ale po tepu nebylo ani památky. Popadl ji za ramena a začal jimi škubat.

"Proboha, Alžběto, vstávej. To není vtipné, rozumíš? Proboha, proboha,…"

Rozplakal se. Netušil, jak dlouho mohl klečet u tuhnoucího těla. Mohly to být minuty, ale také hodiny. Čas pro něho přestal existovat a mohl myslet jen na pocit mrtvé neteře v rukou.

Jen co se dostatečně probral, rozhodl se zavolat policii. Přešel k telefonu, zvedl sluchátko, ale to bylo hluché. Někdo přestříhnul kabely! Sešel schody a chtěl vyrazit ven. Dveře ale byly zamčené a klíč zmizel z háčku, kde obvykle visel. Vondruška nevěděl co dělat, a tak se rozběhl ramenem proti dveřím. Proletěl skleněnou deskou, ale na náraz se nepřipravil, zakopl a skutálel se ze svahu u domu.

Šplhal nahoru a opět klouzal dolů. Cítil, jak mu střepy rozdírají ruce a hlína špiní oblečení. Až po několika pokusech se mu podařilo dostat na vrcholek. Vrátil se domů pro slepeckou hůl a rychlým krokem vyrazil k policejní stanici.

~~~

"Kdo to ksakru je?" komentoval nevrle detektiv Myška zabušení na dveře.

"Pane Myško, prosím vás, pomozte. Zabili mi neteř."

"Alžbětku? Pojďte dál, pane Vondruško. Povězte, prosím, strážníkovi, co se stalo. Já vyrazím na místo činu. Proboha, co se vám to stalo?"

Pevné ruce uchopily pana Vondrušku a odvedly do zakouřené místnosti, kde ho usadily ke stolu.

"To bude v pořádku. Jsme tu pro vás. Až vás ošetříme a budete se cítit líp, tak nám řekněte, co se stalo."

Tímto způsobem proběhl večer, kdy byla zavražděna Alžbětka. Nebo alespoň tak to pan Vondruška uvedl do protokolu.

~~~

Venku bylo sychravo. Cáry mlhy tlumily už tak dost slabé světlo pouličního osvětlení. Všechny zvuky zněly podivně vzdáleně a jakoby z jiného světa. Noc jako stvořená pro vraždu, pomyslel si detektiv Pavel Myška a vešel spolu se strážníkem do Vondruškovy residence.

Myška byl už postarší pán. Dlouhý černý kabát mu sahal až ke kotníkům a do čela měl naražený klobouk. Dlouhé hodiny přesčasů se podepsaly na jeho obličeji, který byl zbrázděný vráskami. Ovšem zpod sešlé fasády se blyštily překvapivě bystré oči.

S prohledáním domu začal samozřejmě v pokoji zavražděné. Přivolaný lékař se už skláněl u těla. Dívčiny dlouhé světlé vlasy se máčely v krvi a modré oči nehybně obviňovaly okolí.

"Smrt nastala prakticky okamžitě. Jak můžete vidět, vrah dvakrát bodl do těla. Zde a zde." Doktor ukázal dvě linky na Alžbětině hrudi, ke kterým se sbíhaly pruhy krve na oblečení jako rudí hadi lačnící po mladém mase.

"Můžeme předpokládat, že k usmrcení byl použit ostrý nástroj, jako je třeba perořízek nebo úzká dýka. Podle stavu těla bych čas smrti odhadl na půl jedné, ale přesně to říci nemůžu."

"Tři čtvrtě na jednu by to mohlo být?" zeptal se Myška, když si v duchu přepočítal 2700 vteřin na minuty.

"Ano, to nejde vyloučit. Zvláštní ale je, že nevidím výraznější známky zápasu. Žádné podlitiny. Vrah ji pravděpodobně předtím omráčil nebo nějakým způsobem uspal."

Detektiv už si dál doktora nevšímal. Po důkladném nafocení, začal obcházet pokoj. Po vražedné zbrani nebylo ani památky. Do notesu si poznamenal, že bylo otevřené okno a podle Vondruškovy výpovědi i dveře. Vrah se sem tedy mohl dostat odkudkoli.

Podle převrácené židle a Alžbětiny polohy na zemi, usoudil, že před samotným zabitím proběhla krátká potyčka. Kdo ale mohl mít motiv?

"Pavelče, jděte se zeptat sousedů, jestli něco neslyšeli. Chci vás tady mít do půl hodiny," zaúkoloval Myška strážníka.

"Ano, pane," zahlásil Pavelec a odešel.

Z chodby v přízemí nahoru dolehl ruch hádky.

"Co se tady děje?" houkl detektiv shora a sešel po schodech dolů.

"Je tady nějaká ženská, pane detektiv. Říká, že ji musím pustit dál," vysvětloval zmatený strážník.

"Nechte mě! Co se tu propánakrále stalo?" vřískala téměř nepříčetně žena. Měla na sobě červený kabátek, který jen napůl zakrýval její boubelaté tělo.

"Dobrý den, paní Podzimková, někdo zavraždil Alžbětu. Ale probíhá vyšetřování. Nemůžu vás pustit dovnitř."

"No to je hrozné," zhrozila se služebná, "a kde je pan Vondruška?"

"Pan Vondruška došel k nám na stanici, kde se o něj stará doktor. Je sice pořezaný, ale bude v pořádku," odpověděl Myška a otočil se na strážníka: "To je v pořádku. Paní Podzimková tu dělá služebnou."

"Pořezaný?" nemohla věřit vlastním uším, "a… c-co se mu stalo?"

"Propadl sklem, když se snažil nahlásit vraždu své neteře."

"No to je hrozné. Bude v pořádku?"

"Ano, je u něj doktor, jak jsem říkal. Kde jste vlastně byla vy v době vraždy?"

"V době vraždy? Před tři čtvrtě na jednu jsem měla sraz s kamarádkou v restauraci U Koblihy. Zapomněla jsem si telefon, a tak jsem si odtamtud musela zavolat. To mohlo být právě tak v ty tři čtvrtě a vrátila jsem se, jak vidíte, až teď. Kdybyste se mě ale zeptal, kdo ji zabil, tak si myslím, že to udělal ten floutek. Roman se jmenuje. Tahala se s ním už nějakou dobu a posledních pár dní na sebe v jednom kuse křičeli. Vím to, protože pan Vondruška mě vždycky posílal pryč, abych to nemusela poslouchat."

Z horního patra se vyklonil strážník a řekl: "Pane Myško, našli jsme závěť. Má na sobě notářské osvědčení a všechno, ale je to jen jeden papír. Prý v případě nenadálého neštěstí odkazuje veškerý majetek svému strýci ing. Tomáši Vondruškovi."

"Proboha mlčte, tohle nemůžete rozkřikovat, jak se vám zlíbí," rozčílil se detektiv.

"Jaký veškerý majetek?" vykulila oči paní Podzimková.

Myška přelétl očima stránku a odpověděl: "Slečna Páralová očividně nebyla žádná chudinka."

"Ale vždyť…" začala služebná, aniž by dokončila větu.

"Můžete mi ukázat další pokoje?" poprosil ji detektiv.

Prošli obývacím pokojem, kde v krbu hořel plápolavý oheň. Pozornost na sebe také strhával obrovský starý prádelník, ve kterém by šlo leccos schovat. Detektiv postupně pootvíral všechny šuplíky, prošel všechny přihrádky, ale žádnou stopu ani tajnou skrýš nenašel.

V ložnici zas ze stropu visely zelené závěsy. Jako svazky lián tlumily světlo dopadající do pokoje. Noční stolek připadal Myškovi bez budíku osamělý, ale takové bylo přání pána domu.

Po prozkoumání koupelen a záchodů se dostali až k pokoji, ve kterém bydlela služebná. Detektiva hned upoutala postava baleríny postavená uprostřed pokoje.

"Jako mladá jsem tančívala. Říkali mi Krásná Valérie. Ale potom jsem špatně upadla na nohu a už nikdy mi tanec tolik nešel. Zchudla jsem a nakonec skončila jako služebná u pana Vondrušky, ale nemyslete si, že mi to vadí. Je to galantní pán a mám ho opravdu z celého srdce ráda. Vlastně jako jediné dvě upomínky na moji kariéru jsem si nechala figurínu a tuhle sadu metronomů, podle kterých jsem vždycky tancovala."

Myška si prohlédl řadu, ale něco se mu nezdálo. Očima je přejel ještě jednou a uvědomil si, co mu vadilo. Na konci byl na poličce světlejší čtverec, na kterém určitě donedávna něco stálo.

"To jsou všechny?"

"Ne, jeden se mi rozbil, a tak jsem ho vyhodila," odpověděla překvapeně, "jak jste na to přišel?"

Detektiv jen ukázal na dotyčné místo a prohlásil: "Pojďme tedy dál."

Nakonec přešel do kuchyně a postavil si vodu na kávu. Dnešní noc bude ještě dlouhá, poznamenal si pro sebe.

"Nechcete, abych vám ji uvařila já?" zeptala se Podzimková a posunkem ukázala na konvici.

"Ne, to je v pořádku. Jsem zvyklý si ji dělat sám."

Odsunul sklenici s kávou bez kofeinu, nasypal si dvě lžičky rozpustné a vše vrátil zpět na místo.

"Tady Pavelec," zahlásil příchozí strážník, "Sousedi říkají, že v noci tu viděli jistého Romana Koubu. Prý se pomotával po okolí a něco opilecky křičel."

Myška si usrkl kávy a otočil se zpět na Pavelce. "Ochutnejte to, nezdá se vám nějaká slabá?"

"Ani ne, pane. Ale já kávu moc nepiju. Potřebujete mě ještě na něco?"

"Ano, abych nezapomněl. Zajděte s hochama pro toho Koubu a doveďte ho na stanici. Popovídáme si s ním, až vystřízliví."

~~~

Detektiv se vrátil do svého bytu až těsně před čtvrtou hodinou. V baletní škole naproti už pomalu rozsvěceli, a tak nechal zhasnuto a jen pozoroval pruhy světla na zdi. V rohu pokoje se něco zavrtělo.

"Ahoj Bedřichu," pozdravil Myška šedého vypaseného potkana schovávajícího se v kleci, "to bys nevěřil, co se dneska zase semlelo. Starej Vondruška nám celej pořezanej nahlásil vraždu svý krásný neteře. Zatím to vypadá na toho Koubu, co s ním byla. Ale nebylo by to moc jednoduchý? Co myslíš, Béďo? Že by si to dědek celý vymyslel a prolít sklem, aby to vypadalo přesvědčivěji? Nebo to udělala ta ukecaná bába Podzimková? Zejtra si na ně došlápnu. Dobrou, Bedřichu."

~~~

"Pane detektive, pane detektive, našli jsme u něj vražednou zbraň," hlásil už od dveří Pavelec.

"Prosím?"

"Kouba ležel doma nataženej na posteli po tom tahu, tak jsme ho sebrali. Potom ráno volal jeho soused, že za jeho kůlnou byl v kusu hadru zabalenej zakrvácenej nůž. Co je ale divný, že na něm nebyly žádný otisky."

"Dobře, kde teď ten Kouba je?"

"Střízliví v cele. Má co mu patří, hnusák," ušklíbl se strážník.

Myška přišel k mřížím a podíval se na zuboženého Koubu. Seděl na kavalci a hlavu si držel v dlaních. Vypadal skoro jako by se modlil nebo žebral, žebral o odpuštění. Černé krátké vlasy se mu ježily a zarudlý obličej nesl znatelné známky kocoviny.

"Romane, cos to udělal?" zeptal se Myška. Znal se s Koubou už kolik let a nikdy si nepomyslel, že by byl něčeho takového schopný.

"Já nic! Přísahám," zvedl oči k detektivovi, "opil jsem se, protože jsme se s Bětkou pohádali, to přiznávám. Ale v životě bych jí nic takovýho neudělal. Řekl vám vůbec někdo, proč jsme se vlastně hádali? Měla v plánu odjet pryč a nechat všechno za sebou. Věděl jsem to jen já a starej pán. Chtěl jsem jí to rozmluvit, ale copak by se ona nechala k něčemu postrkávat? Tak jsem se šel opít. Ale pane detektiv, já bych jí přece nikdy neublížil. Pokud chcete motiv, tak Vondruška z toho taky nebyl dvakrát nadšenej a nejradši by si ji tu nechal u sebe. Co se týče tý nány Podzimkový, tak ta na ni taky taky divně pokukovala. Asi se bojí, aby jí starýho neukradla."

"Romane, Romane. Můžeš mi alespoň říct, co jsi dělal včera ve tři čtvrtě na jednu?"

"Já vám nevím, pane Myška, celej večer se mi slejvá. Já nevím…" odpověděl tiše a smutně sklopil hlavu.

Detektiv ho tak nechal a odcházel do vedlejší místnosti, když ho ve dveřích téměř porazila jakási mladá slečna.

"Kdo to je?" zeptal se správce cel.

"Nějaká Ivana Blatná. Přišla navštívit Koubu."

Myška se poté přemístil do sousedící místnosti, kde strávil noc pan Vondruška. Zaklepal a na výzvu vstoupil.

"Dobrý den, jak se dnes cítíte?"

"Je to lepší, děkuji za optání. Už jste něco zjistil, pane detektive?"

"Máme podezřelého, ale…" jeho řeč přerušil hlasitý křik z vedlejší místnosti.

"Co tím sakra myslíš, že sem to musel udělat tak nápadně?! Když nevíš, o čem mluvíš, tak buď zticha!"

"Ale…"

"Drž už hubu! A víš co, Ivčo? Vypadni! Mezi náma je konec!"

"Fajn!"

Po chodbě rychle překlapaly lodičky a opět bylo ticho.

"Omlouvám se, že jste si tohle musel vyslechnout. Víckrát se to nestane," ujišťoval Myška Vondrušku.

"To je v pořádku. A pokud dáte na mě, tak si myslím, že to udělal on. Pořád kolem Alžbětky poletoval, a když mu chtěla frknout, tak se rozzuřil."

"Leccos tomu nasvědčuje, ale mohl bych se vás zeptat na jednu věc? Jaký byl váš vztah k neteři?"

"Co to naznačujete?! Já měl Alžbětku rád jako své vlastní dítě! Nikdy bych na ni nedal dopustit. Co tím chcete říct?" rozkřičel se Vondruška a zbrunátněl v obličeji.

"Ale já nic…" snažil se odpovědět Myška, ale starý pán mu opět skočil do řeči.

"Víte co? Opusťte tenhle pokoj. Hned teď!"

"Dobrá, dobrá už jdu."

"Stejně je Valerie jediná, kdo mi rozumí," zamumlal si ještě pod vousy.

"Pane detektive, pane detektive," pokřikoval strážník Pavelec. Zase volali z domu, kde bydlí Kouba, že prý se vrátil z ranní soused, který ho slyšel vracet se domů někdy kolem půl jedné. Říkal, že mu bušil na dveře a snažil se dobýt k němu domů, protože si spletl byt."

"Děkuju strážníku. Vyřiďte, že jsme jim vděční."

Koubu to prakticky staví mimo podezřejní, pokud byl opravdu tak opilý, jak ho všichni popisovali. Starý pán si na neteři až příliš moc zakládá. Takže jediné alibi, které musím ještě ověřit, patří paní Podzimkové.

~~~

Do restaurace U Koblihy dorazil Myška za chviličku. Bylo to vcelku normální zařízení. Dřevěné obložení vyvolávalo trochu vesnický, ale zároveň i domácký dojem.

Na nic nečekal, rovnou přišel k barmanovi a ukázal mu fotku paní Podzimkové.

"Viděl jste tady včera tuhle ženu?" zeptal se.

"Ale ano. Každou poslední středu v měsíci se tu večer na chvilku zastaví. Zrovna včera přišla s kamarádkou a chvilku před tři čtvrtě na jednu poprosila o telefon, aby si mohla zavolat."

"Jste si jistý, že to bylo ve tři čtvrtě? A nevíte, komu mohla volat?"

"Čas vím určitě, máme ho napsaný v knize hovorů," ukázal rukou na tlustou bichli pod pultem, "navíc se ještě ptala, jestli je opravdu tři čtvrtě, ale co se týče toho, komu volala, tak to vám nepomůžu."

Detektiv se vrátil zpět na stanici a zavřel se ve své kanceláři. Nešlo mu do hlavy, že by Kouba opravdu spáchal tu vraždu. Byl to sice záletník, ale ne vrah. Navíc na vražedném noži nebyly žádné otisky. Krev oběti se ovšem potvrdila.

Nebo to byl starý pán? Měl pro svou neteř až podivnou náklonnost, ale snad by nezašel až tak daleko jen proto, aby si ji udržel.

Služebná Podzimková mohla chtít jen chránit Vondrušku před Alžbětkou. Podle jejího překvapeného obličeje nevěděla, že neteř měla jmění. Na druhou stranu má nepopiratelné alibi. Tedy pokud nelže starý pán, ale proč ten by lhal? Detektivovi se myšlenky točily v kruzích a nevěděl, kde je utnout. Rozhodl se proto radši odejít přemýšlet domů.

~~~

Sedl si do křesla a se sklenkou v ruce pozoroval ladné baleríny na druhé straně ulice.

"Nepokročili jsme, viď Béďo? Co bys mi radil? Co teď?" zeptal se bez velké naděje v hlase a otočil se ke kleci. Potkan si stoupnul na zadní a předními packami se chytil mřížek. Jak tam tak stál v šedém kožichu, připomněl Myškovi anglického lorda. Jen hůlka v ruce mu chyběla.

Bedřich si sednul, podíval se přes ulici, až se téměř zdálo, jakoby tam něco upřeně pozoroval.

Detektiv následoval jeho pohled, až skončil u vyučující baletu. Ta zrovna dirigovala děti. Pohybovaly se na doby a chvíli co chvíli změnily polohu. K něčemu se sehnula, a když se opět narovnala, děti už měly jiné tempo. Zrychlily.

Myška se plácnul dlaní do čela. Tak takhle to je! Jak to mohl přehlédnout? Zavolal na stanici Pavelcovi, aby dal vědět paní Podzimkové a slečně Blatné, že se všichni sejdou před Koubovou celou.

"Ještě si ale musím něco zařídit," dodal.

~~~

Meluzína zahučela skrz celu, ve které byl zavřený Kouba a všem přítomným přeběhl mráz po zádech. Nato vešel do dveří Myška s podivným balíčkem pod paží.

"Asi tušíte, proč jsem si vás nechal svolat. Jeden z přítomných totiž včera úkladně zavraždil Alžbětu Páralovou. Způsob zabití byl velmi promyšlený a jen díky pár chybám jsem ho odhalil."

Na chvilku se odmlčel, a pak pokračoval: "Že by to byl pan Kouba? Předstíral jste opilost, abyste se rychle vrátil na místo činu a tam zavraždil nebohou slečnu Alžbětu. Bylo ve vašem plánu nechat se zavřít, jen abyste se později dostal ven. Důkazy proti vám přeci budou vypadat, jako by byly nastražené, že?"

Potom se otočil k paní Podzimkové.

"A co vy? Nebála jste se, že Alžběta je pouze zlatokopka a snaží se utrhnout si trochu z Vondruškova bohatství? Nebo snad máte starého pána natolik ráda, že byste kvůli němu i vraždila?"

"Ale j-já…" chtěla se bránit, ale Myška ji přerušil.

"Vy máte přece alibi, že? Byla jste v inkriminovanou dobu U Koblihy. To nemůže nikdo popřít. Ledaže by skutečný čas smrti byl jiný. Jediný přímý svědek je pan Vondruška a ten přeci vždycky čas odpočítává od hodin, které mu stojí na stole. Ten den se mu na nich, ale něco nezdálo. A právem!"

Detektiv rozevřel malý sáček, který si přinesl a vytáhl z něj metronom.

"Poznáváte ho?" zeptal se detektiv Podzimkové. Ta se místo odpovědi rozplakala. Myška odklopil vršek a rozpohyboval tyčinku.

"To je ten zvuk, to je to, co jsem slyšel, když Alžběta zemřela!" vykřikl Vondruška.

"Našla jste metronom, který zněl podobně jako stolní hodiny, potom nastavila rytmy blízko vteřině. Tak blízko, aby to Vondruška nepoznal, ale stále si je počítal. Vyměnila jste kávu bez kofeinu za obyčejnou, aby neusnul. Potom jste počkala, až bude půl jedné a zabila Alžbětu. Nejdřív jste ji uspala chloroformem, aby se nebránila, a potom ubodala," detektiv se na chvilku odmlčel a podíval se paní Podzimkové do očí.

"Potichu jste čekala na chodbě, než kolem vás projde pan Vondruška. Pak jste mu v pokoji vyměnila metronom zpět za hodiny. Využila jste vašich pravidelných posezení s kamarádkou, aby vaše alibi vypadalo věrohodně. A co se týče posledního důkazu; chtěla jste dotyčný metronom zničit, ale nemohla. Příliš si ceníte vašich vzpomínek na mládí, a tak jste ho darovala baletnímu souboru. Není to tak Valérie?" zeptal se Myška.

"Ano!" zakřičela, "zabila jsem ji! Myslela jsem, že vás chce obrat. Že jí jde jen o vaše peníze. Chtěla jsem jen vaše dobro. Prosím, odpusťte mi."

Vrhla se Vondruškovi k nohám a potichu opakovala: "Prosím, prosím, prosím…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KatyRZ KatyRZ | Web | 2. srpna 2011 v 17:17 | Reagovat

Tak tohle obdivuju. Jak někdo dokáže vymyslet detektivní zápletu, ve které se sám neztratí? :D

2 dorray dorray | E-mail | Web | 7. srpna 2011 v 11:11 | Reagovat

No taky mi to dalo kolik hodin a spoustu betareaderů, který mi tam hledali mouchy :D Nicméně se tahle povídka dostala i do sborníku, za což jsem hrozně rád :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama