Třídní sraz

1. července 2011 v 17:49 |  Próza
Crrrr! Zvonek mi dal vědět, že na mě venku někdo čeká. Pomalu jsem se zvedl z koženého křesla a beze spěchu přišel ke dveřím, za kterými už netrpělivě podupával pošťák.

"Podepište mi to tady a tady." S těmi slovy mi do ruky strčil balíček a odběhl s taškou plnou dopisů pryč.

Potěžkal jsem si krabičku a se smíšenými pocity zásilku odnesl ke stolu. Nechal jsem si poslat trochu sopečného kamene z Havajských ostrovů, abych alespoň tímhle způsobem ukojil svou potřebu po cestování.

Na střední škole jsem měl kamaráda Milana, s kterým jsme obešli snad každý roh v našem městě, vandrovali po okolí a plánovali velké věci do budoucna. Chtěli jsme procestovat cizí země a objevovat nové věci. Ale ve druhém ročníku se moji rodiče odstěhovali do velkoměsta na druhém konci republiky, takže jsem chtě nechtě zpřetrhal všechna pouta, která mě k původnímu místu vázala. A potom tady byla ještě jedna věc…

"Petře!" zahulákal ženský hlas, "Petře, kde si? Potřebuju podat mísu z horní police!"

Ano, moje žena byla důvodem, proč jsem se usadil. Původně to začalo jako menší prázdninové povyražení na vysoké škole, ale nedopatřením… tak bych to asi neměl nazývat. Prostě se nám poštěstilo.

"Tatíí! Mamka tě volá," zavřeštěl malý Toník.

"Už jdu, už jdu," mručel jsem si pod vousy a hlasitěji jsem dodal: "Jen počkej, než si uklidím poštu."

Vzal jsem do ruky krabičku a zvedl ji ze stolu. Pod ní se ale schovával ještě jeden dopis pro mě. Překvapeně jsem si ho prohlédl. Od koho může být? Žádná složenka to není a nemá ani logo společnosti. Zvědavě jsem dopis otevřel a k mému překvapení v něm stálo:

Milý Petře,

k výročí deseti let od složení maturitní zkoušky bychom Tě rádi pozvali na sraz gymnázia, který se bude konat dne 12. 9. od 18. hod. v Týnici v restauraci U Hrochů. Rádi Tě uvidíme.

za celou třídu Tě zve Blanka Senorádová

Zůstal jsem stát jako opařený. Nikoho ze třídy jsem neviděl dobrých jedenáct let a najednou mě zvali na sraz. Na tu dobu jsme měli navíc s manželkou naplánovanou dovolenou. Tedy, dovolenou - byl to pouze týden strávený v nevkusně vyzdobeném místním hotelu, kam jsme chodili na ozdravné kůry. Nesnášel jsem volno strávené deset minut od domu s lidmi, které jsem z celé duše nenáviděl.

***

Léto už sice skoro předávalo štafetu podzimu, ale stále silně třímalo otěže řídící oblohu, a tak se přede mnou v tomto slunném dni Týnice rozevřela ve své plné kráse. Ulice vysázené kočičími hlavami odrážely světlo vysoko posazeného slunce, a tato zář bylo to první, co mě přivítalo ve městě. Uvítání to bylo vskutku… oslepující.

Můj miláček, černé BMW, si vesele předl, když jsem projížděl městečkem. Mohly zde žít tak tři tisíce lidí, a i přesto mělo městečko překvapivě střední školu. Gymnázium Na Výsluní se jmenovala. Nikdo se neptal proč. Ocelovo-skleněná budova se v paprscích slunce měnila v louč vypalující všem okolojdoucím díry do očí.

Jak jsem se pomalu blížil ke své bývalé škole, nořil jsem se víc a víc do vzpomínek. První láska, polibek, důtka, sex. S úsměvem jsem si vzpomněl, že ty poslední dvě se vlastně odehrály zároveň. To bylo tenkrát, když mě učitel načapal kouřit na záchodech a já měl za trest s Luckou hrabat zahradu… Zabrán do myšlenek a částečně oslepen světlem, byl jsem ohlušen řevem klaksonu. Zabrzdil jsem právě včas, abych zahlédl ženu, která se přede mnou prohnala v rudém kabrioletu.

"Kreténe!" vřískla a důraz dodala zdviženým prostředníčkem. Ženin hlas mi přišel vzdáleně povědomý, ale v tu chvíli jsem netušil, ke komu ho přiřadit.

Zastavil jsem před hotelem Zajíček. Věděl jsem, že za mých dob se tu ubytovávala majetnější klientela, a tak jsem neměl důvod přenocovat jinde.

Vrátný mě uctivě pozdravil, jako ostatně každého, kdo sem přišel v obleku, a zeptal se, jestli chci pokoj pro jednoho, či pro dva. Teď už ani nevím proč, ale rozhodl jsem se vzít si větší místnost. Asi protože jsem tušil, jaký pro mě bude mít sraz význam.

Do města jsem schválně dorazil o několik hodin dřív, a tak jsem hned po tom, co jsem si uložil věci do pokoje a převlékl se, vyrazil prohlédnout si město.

Když jsem procházel ulicemi, všiml jsem si zvláštní věci. Fasády se tvářily majestátně a starobyle, zatímco samotná těla domů byla oprýskaná, neopečovávaná, a někdy dokonce polorozpadlá. Týnice mi v tu chvíli připadla jako stará žena, která se make-upem a šminkami snaží schovat nedokonalosti tvořící se na jejím přesluhujícím těle.

Vzhledem k tomu, že jsem měl stále spoustu času, vyrazil jsem na procházku na nedaleký kopec. Šlapal jsem po kamenné cestičce a vzpomínal, kolikrát jsem tudy šel s Milanem. Cestovali jsme po okolí a kreslili mapy svých cest. Toužili jsme poznat náš kraj a potom jít dál. Právě na tomto vršku byla naše základna - mýtinka, ze které byl krásný rozhled do celého kraje. Ještě dnes před sebou živě vidím ty dva kluky stojící rovně ve větru a odhadující vzdálenost.

K mému zklamání jsem však na vršku objevil pouze zaplevelenou houštinu, kterou nebylo možné se prodrat. Ty tam? byly upravené lány hebké trávy vlnící se ve větru, cestu místo toho lemovalo bodláčí. Trochu rozladěný jsem se rozhodl vydat se ke Hrochům i za cenu toho, že bych přišel o něco dřív.

***

Hosté se začali pomalu scházet. Některé jsem vzdáleně poznával. Jiní se změnili natolik, že jsem nebyl schopný určit, o koho se jedná. Tiše jsem seděl, popíjel svoje pivo a čekal na Milana. Chtěl jsem svého kamaráda důkladně vyzpovídat. Zajímalo mě, kde pracuje, které země již navštívil a na co se chystá. Ale jakoby se po něm zem slehla.

Postupně se nit hovoru přesouvala od jednoho k druhému, až jsem zjistil, co který dělá, kolik má dětí a kdo je komu nevěrný. Bavili se o všem možném, ale zdálo se mi, jakoby se všichni vyhýbali jakékoli zmínce o Milanovi.

"A co je vůbec s Milanem? Milan Sivý, určitě víte, o kom mluvím."

Chvilku bylo ticho, které jeden z mých spolužáků nejistě prolomil: "Milan… Jasně. Víš, on měl ve třeťáku nehodu. Srazilo ho auto a přerušilo mu to míchu nebo co a od tý doby je na vozejčku."

"A přestal se bavit i se svejma kamarádama. Je pořád zalezlej doma a tam dělá bůhvíco," doplnila ho jiná spolužačka.

"Slyšel jsem, že studuje cestopisy a občas dokonce i někam jezdí," ozval se opět někdo jiný.

"Hm, tak to vypadá, že bych se za ním měl jít podívat, co?" řekl jsem a očividně tím i hovor o Milanovi ukončil, protože se všichni vrátili k předchozí debatě o rodinných záležitostech a od toho se plynule přesunuli k autům, fotbalu a podobným věcem. Nic z toho mě nezajímalo, a tak jsem tiše usrkával pivo, jedním uchem poslouchal ševel řeči a přemýšlel.

Milan se očividně smířil se svým zraněním a nezapomněl kvůli němu na všechno, o čem jsme jako mladí snili. Dál následoval svůj sen, zatímco já… zatímco já jsem ho následovat přestal.

Na druhém konci místnosti se otevřely dveře a dovnitř vešla žena.

"Nejdu doufám pozdě, zapovídala sem se s kamarádem" zašveholila a koketně se zasmála.

V tu chvíli jsem pochopil, proč mi hlas z auta připadal tak povědomý. Jeho majitelkou byla Lenka - dívka, do které jsem byl bláznivě zamilovaný. Její krása pro mě vždycky představovala ideál a ještě nikdy se jí nic nevyrovnalo. Na střední škole ale s nikým nikdy nic neměla. Oproti všem ostatním byla naprosto nevinná a nic, snad kromě polibku, by si nedovolila.

Když přicházela ke stolu, oči jí nekrášlily hvězdičky, ale plál v nich silný plamen. Byla jiná, než jsem ji pamatoval, ale přitom skoro stejná. Všiml jsem si, že rtěnka na jejích rtech byla lehce rozmazaná.

"Je tady místo?" zeptala se a ukázala vedle mě.

Pouze jsem přikývl a nechal ji sednout si. Její noha se otřela o mojí a já poprvé za dlouhou dobu pocítil nespoutanou, prudkou vášeň. Chuť vzít tu dívku… ne, ne dívku, ale ženu a zmocnit se jí.

Radši jsem si zase hleděl svého piva. Nechtěl jsem podvést ženu. Měl jsem k ní určité povinnosti a závazky a věrnost mezi ně rozhodně patřila. Navíc bych nemohl poskvrnit takovou čistou duši.

To všechno jsem si říkal. Ale když se už poněkolikáté sborově ozvalo "Panáka!" a všichni jsme si přihnuli, mé zábrany se zázračně vypařily. A když vzala mojí ruku do svojí, nebránil jsem se, položil náhodnou bankovku na stůl a nechal se odvést z restaurace.

"Kde bydlíš Petře?" šeptla mi do ucha Lenka.

"U Zajíčka," omámeně jsem odpověděl.

Vydupali jsme po schodech a vrhli jsme se na sebe ještě dřív, než jsem otevřel dveře do pokoje. Nepřestávali jsme se líbat ani když jsme se blížili k posteli a naráželi přitom do nábytku, ani když jsme se rychle svlékali.

Ironicky jsem v tu chvíli nemyslel ani tolik na to, co to bude znamenat pro moji rodinu. To jsem v tu chvíli vůbec neřešil. Spíš na způsob, jakým se ten den Lenka chovala, způsob, jakým mluvila. Vůbec to nepřipomínalo tu křehkou dívenku, kterou jsem si pamatoval, a tak jediné slovo, které se mi v hlavě opakovalo, zatímco jsem přirážel, bylo to, které na mě křičela z auta: "Kreténe!!! Kreténe!! Kreténe! Kreténe. Kreténe…" A spolu s orgasmem vyplynulo do prázdna.

***

"Nevadí ti, když si zakouřím, že ne?" byla slova, která mě probudila.

Hlava mi třeštila z přemíry zbytkového alkoholu a já se horečně rozpomínal na minulou noc. Co přesně vedlo k momentálnímu stavu, kdy ležím vedle Lenky v posteli.

"Hele, brouku, ráda bych si to zopakovala, ale musím letět," řekla, zatímco si zapalovala cigaretu.

Lehla si vedle mě v přiléhavé blůze a krátké sukni, políbila mě a těsně se přitiskla. Přes tenkou látku jsem cítil její bradavky a začal zvolna ožívat. Nečekaně se odtrhla a vyskočila na nohy.

"Třeba se někdy zase uvidíme," usmála se a zmizela jak pára nad hrncem.

Zbyl po ní pouze lehký hřebíčkový opar z luxusní cigarety. Ještě dlouhé minuty jsem hledal její stín po pokoji. A když ne její stín, tak vůni, odlesk vlasů nebo prostě něco, co by mi dokázalo, že to nebyla jen halucinace, že ten prchavý okamžik štěstí opravdu nastal. Jediné, co jsem našel, byla ovšem prázdná krabička cigaret Djarum, a tak jsem se rozhodl dát si sprchu, abych ze sebe a své mysli smyl pach noci.

Studená voda v proudech odnášela nečistoty, které se ve mně nakupily. Cítil jsem, jak se na mém těle mění z křišťálově čisté na zakalenou břečku, ale zároveň se opačná změna odehrávala i ve mně. Už jsem necítil zklamání nad zničením mých mladických iluzí, ale strach, strach z toho, co bylo a bude.

Netušil jsem, jak jsem mohl své manželce provést takovou věc. Sled včerejších událostí mi najednou přestal dávat smysl. Nechápal jsem, co se v mé hlavě odehrávalo, že jsem dospěl do tohoto bodu.

Nemohl jsem a nechtěl se zabývat tím, co se stalo v noci, a tudíž jsem potřeboval svou mysl zabavit jinak. Řešení bylo nasnadě - půjdu navštívit Milana.

***

Crrr! Ticho. Crrrrrr! Zkouším zvonit znovu, ale opět bez účinku. Crrrrrrrr! Tentokrát mi odpoví skřípění dveří.

"Kdo tam?! Co po mně kurva chcete?!" ozval se rozladěný hlas.

"Tady Petr, jsi to ty, Milane?"

"Jo, jo… Hmmm, no dobře."

Dveře se otevřely a já překvapením strnul. Můj kamarád se změnil k nepoznání. Slaboučké nohy mu visely dolů z křesla a zarostlá tvář už ztratila svůj mladický šmrnc a vypadala spíš ztrápeně.

"Co tady chceš? Zrovna se balím."

"Přišel sem se jen zeptat, jak se máš, co děláš. A vůbec, kam se to chystáš?"

Úplně ignoroval první půlku věty, ale při zmínce o cestování se mu tvář roztáhla do úsměvu.

"Plánuju jet na jih, do Krumlova. Tam sem ještě nebyl. Však víš, točitý hlediště a tak. Zlatý "zettépéčko", můžu si jezdit, kam chci." S úsměvem si poklepal na nohy. "Chlápek si pěkně poplatil za to, co mi udělal. Jinak bych si asi takhle žít nemoh. Mno, určitě máš něco na práci. A vlak na mě nepočká."

Nestačil jsem mu na jeho monolog ani odpovědět a prásknul mi dveřmi před nosem. I přesto, že se Milan skoro s nikým nebavil a přišel o cit v nohou, vypadal šťastný. Nemohl jsem to pochopit. Vždyť nás láska k cestování spojovala a myslím, že on nebyl o nic náruživější. Jak je tedy možné, že jsem se byl ochotný smířit s tím, že zůstanu na jednom místě?

Pomalou chůzí k autu jsem vystřízlivěl. Už jsem si vůbec nebyl jistý, co si mám o svém vlastním životě myslet. Žiju tak, jak mám a jak chci, nebo ne? Místo nesmyslného uvažování jsem si radši pustil CD Iron Maiden, to mé mysli bezezbytku zamezilo zbytečné toulky.

***

Crrr!

"Už běžím," ozval se hlas mé manželky. "Jak bylo na srazu? Jedeš příště zase?" zeptala se uštěpačně, když otevřela dveře. "Zase kvůli tomu zrušíme dovolenou?"

"Dobrý to bylo, ale myslím, že se tam nějakou dobu neukážu."

Pro svoje dobro, pomyslel jsem si. Pro svoje? V čem mi to vlastně vadilo? Dostal jsem, co jsem chtěl. Nějak vnitřně jsem ovšem tušil, že mě to nenaplňovalo. Když jsem pohlédl na svou ženu a děti, viděl jsem, že to je to, co znamená moji budoucnost.

***

Ležím v posteli a přemítám. Od třídního srazu uplynulo už několik měsíců a nikdy jsem nelitoval toho, že jsem se rozhodl pro svou rodinu. Jenom tam leží moje štěstí. Protáhnu se a lehce zívnu. Předchozí večer jsem toho moc nenaspal. Proč vlastně? Ano, včera jsem se během služební cesty zastavil v jednom penzionu, když dovnitř vešla…

"Péťo, tak půjdeš, nebo ne?" ozval se ze sprchy Lenčin hlas.

"Už jdu, už jdu," odpověděl jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama