Srpen 2011

Tlumené oscilace

31. srpna 2011 v 21:03
Ztichlým pokojem se v pravidelných intervalech ozývá nepříjemné vrrrrz, vrrrrz. Všechno je na svém místě. Šedá pohovka se dívá na televizi, vedle které stojí starý gramofon. Pomalu vadnoucí květiny na stole čekají na výměnu. Jednoduchý lustr ozařuje zbytek nábytku. Pokoj působí klidně, ale něco není správně. Je to jako vtíravý pocit, že jste něco zapomněli. Nedokážete přesně říct co, ale někde to je; těsně za hranicí vnímání.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na ty dva. Menší žena ve středních letech sedí na židli a upírá oči do druhého rohu. Tam na houpacím křesle opisuje pravidelné půloblouky prošedivělý muž. Jeho strnulý pohled nezůstává na jednom místě, ale spolu s pohybem celého těla přejíždí po druhé straně místnosti. Nahoru a dolů, nahoru a dolů.

Ona nehybně kouká a on se houpe. Pořád dokola se opakuje jediný uzavřený moment. Zamknuti v jednoprvkové množině jsou odsouzeni k tomu, aby neustále přehrávali to krátké, smutné drama.

Muž se zastaví uprostřed kmitu. Všechno zdánlivě ztratí svůj čtvrtý rozměr - čas. Jen myšlenky v jeho hlavě plynou stále konstantní rychlostí.

Kde jsme ztratili všechnu naši energii? Jak jsme se dostali až sem; do pokoje bez života, kde se zastavilo i to poslední ozubené kolo? Je to tebou nebo mnou? Blížili jsme se snad celou dobu k tomuhle středobodu, kde všechno umírá a naše propletené kořeny už dávno uhnily? Byli jsme už od počátku odsouzeni ke konci?

Neviditelná

15. srpna 2011 v 15:23 Próza
Po delší době zase próza. Za posledních pár měsíců jsem nenapsal ani stránku, tak alespoň něco :)

Cítím její dech na krku. V naprosté temnotě se pomalu přibližuje. Její rty se mě téměř dotýkají a elektrizující chvění se rozbíhá po celém těle. Napjatě očekávám dotyk, ale ten nepřichází. Neviditelná se pohybuje. Její dech stoupá směrem k mé tváři, pokračuje a zastaví se až přímo přede mnou. Přes zavřené oči nic nevidím, ale v nejhlubší noci to stejně nic nemění.


Nepojmenovaná II

7. srpna 2011 v 11:16 Poezie
Držíš pár oblázků.
Tíží tě.
Hřejí na dlani
a víš,
že je hodíš
do neznáma.
Jejich duhová stopa
neslyšně
rozčeří hladinu
tvého života.

A teď

sedíš v hodinách.
Rukama
svíráš písek
a víš,
že tentokrát
nepropadneš sama.