Tlumené oscilace

31. srpna 2011 v 21:03
Ztichlým pokojem se v pravidelných intervalech ozývá nepříjemné vrrrrz, vrrrrz. Všechno je na svém místě. Šedá pohovka se dívá na televizi, vedle které stojí starý gramofon. Pomalu vadnoucí květiny na stole čekají na výměnu. Jednoduchý lustr ozařuje zbytek nábytku. Pokoj působí klidně, ale něco není správně. Je to jako vtíravý pocit, že jste něco zapomněli. Nedokážete přesně říct co, ale někde to je; těsně za hranicí vnímání.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na ty dva. Menší žena ve středních letech sedí na židli a upírá oči do druhého rohu. Tam na houpacím křesle opisuje pravidelné půloblouky prošedivělý muž. Jeho strnulý pohled nezůstává na jednom místě, ale spolu s pohybem celého těla přejíždí po druhé straně místnosti. Nahoru a dolů, nahoru a dolů.

Ona nehybně kouká a on se houpe. Pořád dokola se opakuje jediný uzavřený moment. Zamknuti v jednoprvkové množině jsou odsouzeni k tomu, aby neustále přehrávali to krátké, smutné drama.

Muž se zastaví uprostřed kmitu. Všechno zdánlivě ztratí svůj čtvrtý rozměr - čas. Jen myšlenky v jeho hlavě plynou stále konstantní rychlostí.

Kde jsme ztratili všechnu naši energii? Jak jsme se dostali až sem; do pokoje bez života, kde se zastavilo i to poslední ozubené kolo? Je to tebou nebo mnou? Blížili jsme se snad celou dobu k tomuhle středobodu, kde všechno umírá a naše propletené kořeny už dávno uhnily? Byli jsme už od počátku odsouzeni ke konci?


~~~

Smála ses na mě. Ano, naprosto jasně a zřetelně ses smála. Nevymýšlel jsem si to. Viděl jsem tvoje oči, jak plaše pokukují a tvé koutky sebou škubaly. Konečně první úsměv, který patřil úplně a výlučně mně.

Bylo jaro a my jsme seděli na zahrádce cukrárny U Sedláčků. Představovali jsme prakticky jediné hosty, protože stále ještě doznívala zima a nebylo nejtepleji.

"O čem sis to chtěl vlastně promluvit?" zeptala se nesměle a poklepávala přitom lžičkou na kraj podšálku.

"O čem myslíš?" zeptal jsem se trochu pobaveně a naklonil hlavu ke straně.

"Nevím?" odpověděla po chvilce tichou otázkou.

"Koukni na to nebe. Konečně je zase modrá obloha," změnil jsem radši téma.

"Tamten mrak vypadá jak Péťa. Jen se koukni na to břicho. Chichi," zasmála se svému vtipu.

"Jasně. A tenhle je zase jako naše prase. Ne počkej, to je ten stejný," přidal jsem svoji trošku do mlýna.

Na chvilku se odmlčela. Podívala se mi do očí a zeptala se: "Pověz mi, proč jsme vlastně tady?"

Cítil jsem se, jako by mě svým pohledem rozkládala na kousíčky a sledovala strukturu mé duše. Musel jsem s pravdou ven.

"Víš, ty se mi už dlouho líbíš. Jsi chytrá, máš elánu na rozdávání a prostě mi přijdeš jiná, než všechny ostatní."

Uhnula pohledem a tváře se jí lehce zbarvily ruměncem.

"Fakt?" přesvědčovala se po chvilce.

"No jo. Jsi zvláštní. Ale v dobrém slova smyslu," dodal jsem rychle, "máš v sobě něco, co snad ani nejde dost dobře popsat."

Dlouho jsme od sebe nemohli odtrhnout pohledy. Zkoumal jsem tmavé skvrnky v jejích hnědých očích. Beze slova jsem natáhnul ruku. Chtěl jsem se dotknout jejích dlouhých vlasů. Už jsem na konečcích prstů téměř cítil statickou elektřinu jejího těla.

"Ještě něco, mládeži?" houkla na nás zevnitř paní Sedláčková a já rukou vystrašeně ucuknul. Chvilku nás jen tak pozorovala, pak se usmála a otočila. Ze dveří jsme ještě zaslechli: "Kdybyste něco potřebovali, tak zavolejte."

"Ano, děkujeme," odpověděl jsem poslušně.

Podíval jsem se na tu krásnou dívku sedící ode mě na dosah ruky, ale něco bylo jinak. Kouzlo okamžiku se začalo pomalu vytrácet.

~~~

Muž stále sedí v křesle. Nehýbe se. Dívá se do tváře strnulé ženy. Prohlíží si její skelný pohled a neživé oči. Snaží se v nich najít tu jiskru - marně.Nic se nezměnilo. Paralyzováni v bodě nula čekají.

Bez varování se v pokoji rozezní hudba. Ani jeden z nich se nepohnul, ale deska v gramofonu se přesto točí. Dusivou atmosférou místnosti rezonuje píseň. Oba ji poznávají.

Yeah, it's over now

But I can breathe somehow

When it's all worn out

I'd rather go without.

Gramofon začne chrčet, jak jehla najede na poškozenou oblast. Ale za chvíli už praskající hudba opět pokračuje.

We pay our debts sometime

Well it's over now, but I can see somehow

~~~

"Koukej, co jsem objevil," volal jsem už od dveří, "sousedi ho chtěli vyhodit, ale já ho nemohl nechat jen tak být. Jen se podívej."

Donesl jsem starý gramofon doprostřed místnosti. Byl už oprýskaný a některé části se očividně několikrát měnily, ale vypadal stále funkčně.

Odložila malířskou štětku, přišla ke mně a objala mě.

"No ten je krásný. Naše první společná věc do bytu," usmála se. "Koukej, tuhle stěnu už jsem skoro celou nabílila."

Pochválil jsem její práci, sundal si ze zad batoh a zašátral v něm.

"Dali mi k tomu ještě jednu desku. Zbytek už prý porozdávali a jen na tuhle zapomněli."
"A co to je?" zajímala se.

Prohlédl jsem si obal a trochu zmateně odpověděl: "Jmenuje se to Alice in Chains - Unplugged. Netuším, co by to mohlo být. Ty?"

Jen pokrčila rameny, a tak jsem se sehnul ke gramofonu a zapojil ho do elektriky. Opatrně položil desku a na ni postavil jehlu. Stačilo už jen zapnout a…

Yeah, it's over now

But I can breathe somehow…

Seděli jsme a užívali si zvláštní hudbu, kterou jsme do té doby nikdy neslyšeli. Okamžitě jsme ale věděli, že pro nás bude vždycky mít své kouzlo. Znamenala začátek něčeho důležitého. Mysleli jsme, že se stane symbolem pro krásné časy. A částečně to byla skutečně pravda. Alespoň z počátku.

~~~

Gramofon vydal skřípavý zvuk a zastavil se. Nepřítomnost zvuku je najednou tížila daleko víc. Náhle je jim jasné, co měli, a o co přišli. Muž pomalu zvedá hlavu, až se jejich pohledy setkají. Bez jakýchkoliv emocí ale opět očima uhnou. Muž se zády opře do křesla a rozhoupe ho.

Vrrrrz, vrrrrz.

Ten nepříjemný a vlezlý zvuk opět ničí vše, co ještě zbylo z pozitivních myšlenek. Uprostřed pokoje, který už je tak dlouho jejich, se zase jednou opakuje minulost.

~~~

Cukrárna U Sedláčků měla stále otevřenou zahrádku, přestože chladný podzimní vítr rozfoukával listí po ulici. Seděli jsme naproti sobě a upíjeli kávu. Měla jsi unavený výraz. Vypadal snad jako maska, pod kterou tě někdo schoval. Neviděl jsem už tu podnikavou dívku. Její energii někdo pomalu tlumil, až se úplně vyčerpala.

Unaveně si zvedla oči a téměř bez zájmu se pomalu zeptala: "V kolik ti začíná noční?"

Zkontroloval jsem hodinky a znechuceně odpověděl: "Za čtyřicet minut. Takže musíme do půl hodiny zaplatit. Sakra mně se tam tak nechce."

Nic neříkala a jen mě pozorovala. Věděl jsem, že mám čím dál tím víc vrásek - stejně jako ona. Naše životy se komplikovaly. Povinnosti přibývaly a radostí bylo čím dál tím méně. Oba jsme cítili, že se blíží mělčina. Nikdo z nás ale neměl sílu s tím něco udělat.

~~~

Ztichlým pokojem se v pravidelných intervalech ozývá nepříjemné vrrrrz, vrrrrz. Všechno je na svém místě. Šedá pohovka se dívá na televizi, vedle které stojí starý gramofon. Pomalu vadnoucí květiny na stole čekají na výměnu. Jednoduchý lustr ozařuje zbytek nábytku.

Všechno je stejné jako dřív. Jen písnička, kterou odehrál gramofon, stále doznívá v uších. Šedá bažina ticha se uzavírá a oni vědí, jak to bude pokračovat.

"Ne!" vykřikne najednou muž. "Takhle to skončit nemůže! Vždyť to je jako smrt. Nic se tu nehýbe a i ta jediná písnička, kterou jsme měli, už odehrála. Proč myslíš, že nám ji pustil?" zeptá se a mávne rukou ke gramofonu. Vstane, rychle se nadechne a pokračuje.

"Kdo? Proboha kdo z nás vysál život? Podívej se, jak žijeme. Pověz mi něco, prosím tě," dokončí a čeká na reakci.

Žena se ani nepohne a jen se prázdně dívá do židle, kde ještě před chvílí seděl muž.

A nepohne se ani, když se za mnou zavřou dveře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Labanda © Labanda © | Web | 9. září 2011 v 7:36 | Reagovat

díky můžrš mi pls poradit jak na to např. vzor? kuju moc :-) já nejsem přihlášená, jen chci vědět jak na to víš ;-) :-) díky moc

2 Dorray Dorray | 9. září 2011 v 15:49 | Reagovat

Hmm jak na co? :)

3 Bastett Bastett | Web | 10. září 2011 v 11:47 | Reagovat

Manželství po třiceti letech? Nevím. Je to psycho.

4 Dorray Dorray | 13. září 2011 v 21:45 | Reagovat

Tak tak... Samozřejmě, že by to mohlo být i naopak. Spousta rodin na tom může být skvěle a jejich oheň nikdy nevyhoří.. Bohužel si myslím, že tohle je častější realita. Jinak mi jeden čtenář řekl, že mu to připomíná jeden klip a myslím, že to je docela trefné.

http://www.youtube.com/watch?v=JIOUKwiFOTU

5 Bastett Bastett | 15. září 2011 v 19:26 | Reagovat

[4]: Je to smutné, ale je to tak. Ale někdy třeba nevyhoří jen je trochu utlumen. Anebo prostě uhasne, ale manželé spolu musí být. Protože jeden nemůže druhého opustit z kteréhokoliv důvodu.

A ten čtenář měl pravdu :) Vážně to k tomu hrozně sedí.

6 Dorray Dorray | 21. září 2011 v 21:49 | Reagovat

[5]: Máš pravdu, to se stává. A dost dobře to může být ještě horší. Nucená blízkost kdy každý by chtěl něco jiného ale nemůže. Jako dvě trnité květiny, které jsou propletené natolik, že se nemůžou odtrhnout, aniž by se zničily. Co je pak lepší?... Hmm díky za námět ;)

7 Sense Sense | Web | 22. září 2011 v 17:12 | Reagovat

Byli jsme už od počátku odsouzeni ke konci?

Děsí mě to. Vystihuje to taky jednu mojí myšlenku. A je to perfektně napsané. Vůbec to nesouhlasí s bílou barvou, na které plavou písmena.

[4]: Uá, tu písničku nemám ráda :D. To bych tam radši dala Krylovy Monology a "Tím více jsme tu sami, čím déle jsme tu spolu."

8 Dorray Dorray | 27. září 2011 v 11:22 | Reagovat

[7]: Ono všechno je relativní. V důsledku nemůžeme říct jestli je něco černá nebo bílá. Pohybujeme se v odstínech.

A ten Kryl je taky dost dobrej :)

9 KatyRZ KatyRZ | Web | 9. října 2011 v 15:38 | Reagovat

Brr. Nechutné, nebo spíš, pro některé, nechutně pravdivé. Měla jsem chuť vrtět hlavou a křičet, že tak to přeci nemusí být.

10 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 20:49 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama