Lestkovský kříž

5. října 2011 v 18:22 |  Próza

Vesnička Lestkov leží ve stínu kopce Kozákova. Nikdy nebyla příliš veliká, spíš jen menší usedlost; pár domů, ve kterých žila hrstka lidí a většina z nich pracovala na přilehlých polích a po večerech chodila hledat drahé kameny na kopec.

Panovnický trůn zrovna okupoval rod Habsburků, když žil v Lestkově Petr. Byl to podruh na zdejším statku patřícím rodu Švamberků. Každý den od rána do večera poctivě pracoval a nikdy neodmlouval. Říkali o něm, že je dobrý pracant. Ke všem se za každých okolností choval zdvořile a nikdy nevyvolával problémy. Nebylo tedy divu, že ho měli všichni rádi.


Každé léto měl ve zvyku se tu a tam navečer vypravit na kopec a prohledávat lomy, jestli tam náhodou horníci nezapomněli nějakou pecku. Ta by se poté vybrousila a mohla prodat ve městě za pěkný peníz.

Pomalu se blížil večer a horký srpnový vzduch se tetelil. Petr stoupal nahoru po prašné cestě a blížil se k hustému lesu, který skrýval vršek kopce. Ptáci zpívali své písně a Petr se k nim v dobrém rozmaru přidal, když zrovna vstupoval mezi první stromy.

Já s písničkou jdu jako ptáček,
ptáčku - vyleť až nad obláček,
zazpívej tam sluníčku,
tuhle naši písničku,
ať na cestu nám pěkně svítí,
nemračí se ani chviličku.

Nedával příliš pozor na cestu, a tak, než se nadál, modrá obloha nad ním zmizela a všude kolem sebe měl silné kmeny starých stromů. Najednou si uvědomil, že své okolí nepoznává. Musel překročit bludný kámen, jinak si nedokázal vysvětlit, že by se ztratil na hřbetu Kozákova, který znal, jako své boty.

Rozhodl se ale neznámou část kopce prozkoumat, a tak se proplétal ostružiním a hložím, než se vynořil na mýtině. Nebyla to vlastně mýtina v pravém slova smyslu, protože ji rozhodně nikdo nevykácel. Spíš jen prostor, kde přestaly růst stromy, z jedné strany ohraničený lesem a z druhé skálou.

Uprostřed ní seděl na spadlém kmeni malý skřítek.

"Nazdar," pozdravil Petra. Byl vysoký asi jen dva lokte a s tmavě hnědou kůží vypadal, jako by se dlouho nemyl. Dlouhé špičaté uši mu plandaly podél hlavy a v očích, které se podobaly smaragdům, se mu blýskalo.

"Řekl jsem nazdar. To mě ani nepozdravíš?"

"Dobrý večír. Já jsem Petr. Kdo jste vy, jestli se můžu zeptat?"

"Já?" zachichotal se skřítek, "jsem Rašpuntl, duch Kozákova. Mám na starost kameny, stromy a zem na tomhle kopci. Všechno patří mně a já patřím jemu. Ale poslední dobou…"

Rašpuntl se zamračil, jako by ho něco trápilo. Chvíli si hrál dlouhými prsty s ušima, a pak pokračoval: "Spousta kamenů mi mizí z lesa a ubývá stromů. Lidi chodí všude možně a olupují mě, víš? Už si skoro nemám s kým povídat. Došel jsem k závěru, že vezmu pár pěkných balvanů z vršku kopce a srovnám ty vesnice pode mnou se zemí. Bude klid."

"Ale počkejte! To přece nemůžete, pane Rašpuntl! Vždyť tam je spousta lidí. A všichni by umřeli. To přece nejde."

"A co mám podle tebe dělat, Petře? Vždyť já si za chvilku nebudu mít s kým povídat. Zůstanu tu sám a vytratím se do prázdna."

"Co-" rozhodl se Petr, "co kdybych tu s vámi zůstal já? Mohl byste si se mnou povídat a nikdo by tím netrpěl."

Rašpuntl se na chvíli zamyslel, ale sám tušil, že kdyby zničil vesnice pod kopcem, stejně by přišli další lidi, aby rozebírali jeho kopec.

"Dobrá tedy. Ale jakmile se jednou rozmyslíš, není cesty zpět. Opravdu to chceš?"

Petr jen přikývnul. A tak Rašpuntl zamával rukama, z kterých vytrysklo zelené světlo. Obklopilo Petra a ten se začal pomalu zmenšovat, až byl veliký stejně jako Rašpuntl - dva lokte nad zem. Od té doby byli ti dva navždy spolu.

Ve vesnici nikdo nevěděl, co se stalo, že jim Petr zachránil život. Ale když zmizel, něco v nich jim nedalo spát - tolik jim chyběl. Až celá vesnice dala ruku k dílu a postavila na jeho památku kříž, který tam stojí dodnes.

A když se člověk za horkého letního dne zaposlouchá do zvuku vánku, může ještě slyšet tichá slova, která se nesou z kopce dolů.

Já s písničkou jdu jako ptáček,
někdy spadnu na nos - to se ví.
Jen začnu zpívat jako ptáček,
hned mě všechno přebolí.
Kdo se nerad usmívá,
ten je starý protiva.
Vždyť, na světě je přece
krásně…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BOM BOM | Web | 9. října 2011 v 11:57 | Reagovat

Povedená pohádka, avšak přijde mi příliš krátká, jako dítě bych nestačil usnout....

2 Dorray Dorray | 11. října 2011 v 12:48 | Reagovat

Také proto nebyla v knize nikdy jen jedna ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama