Slabost

1. října 2011 v 17:40 |  Próza
Kvůli možnému vulgárně-erotickému obsahu pravděpodobně nevhodné pro slabší nátury (neříkejte, že jsem vás nevaroval)

Ležím v pokoji plném vzpomínek. Přestože bych měl být šťastný, tak jsem se ustálil na bodě patetické melancholie. Probírám se věcmi, které mi připomínají bývalé lásky, a cítím, že mě vtahují do svého gravitačního pole. Pohlcují všechnu jistotu, všechno kouzlo a všechen třpyt tohoto světa a tiše ho přeměňují v bezcenné pozlátko.


Chci usnout, protože vím, že jen spánek mě trochu přiblíží k nevyhnutelné budoucnosti.

Zavřu oči a na jejich vnitřní straně se zobrazí starý strom se ztrouchnivělým kmenem. Jeho shnilé plody se bez ladu a skladu válejí po zemi a odporný puch mi zatemňuje mysl. Propadám se vizí, která ztrácí světlo a po několika vteřinách mě obklopuje černo.

Předehra
Zachytily mě až její hřející ruce. Zlehka a pozvolna vrátily svět do reality. Vyhlazovaly záhyby na mém těle a dostaly se až do míst, která jsem ani nevěděl, že mám. Jako list na vodní hladinu dosedly její rty na mou kůži. Něžně přejely přes břicho. Jen jsem se lehce zachvěl a opět propadl do dimenze představ.

Plahočím se po poušti. Blížím se k černému kmeni, který trčí uprostřed prázdna. Na jeho těle se v provazech svíjí malé dítě. Křičí a prosí o pomoc. Chce uniknout svým okovům, ale nemůže. Jeho pouta se stále zužují a zařezávají do kůže. Vysávají čím dál víc síly a prahnou po krvi.

"Néééé! Pomoc!" snaží se křičet dítě. Jeho rty se pohybují, ale vřískot neslyším. Místo něho se nekonečnou krajinou rozléhá stařecké sípání.

Chci dítěti pomoci, ale masa písku mezi mnou a jím se nezmenšuje. Bezmocně koukám, jak se provazy zarývají do masa, jak se v černotě stromu formují obrysy tváří. V uších se mi rozkřičí příšerná kakofonie hlasů. Strom se smrští a jediným trhnutím rozdrtí tělíčko. Stále slyším jeho poslední věty, které jsou vlastně čím dál tím hlasitější.

Andělíčku můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku
opatruj ji ve dne v noci,
od škody a od zlé moci.
Andělíčku, strážce můj,
Tělo, duši,
Opatruj.



Milování
Probudilo mě až její tiché "pozor". Odtáhla se, aby si mohla sundat kalhotky. Hned zas byla u mě.

Milovali jsme se. Tedy jestli tomu tak šlo říkat. Bestiálně se zmítala na mém klíně a já jen koukal z okna.

Křičela, vřískala, vzývala bohy.

Já ležel a nepřítomně opakoval ty stále stejné naučené pohyby. Nahoru-dopředu dozadu-dolů. A nic jsem při tom necítil.

Snad ani to téměř nezřetelné píchnutí, které mě opět vrátilo tam, kam patřím. Vidím. Ano, opět vidím. Otevřené oči poulím do světla tisíců loučí lemujících cestu. Osvětlují stoly, které se prohýbají pod vahou jídla, pití a těl.

Všude se proplétají lidé v agónii slasti. V blaženém obžerství se ládují pochoutkami, souloží. V bezbřehém veselí nesmyslně zabíjejí obětní zvířata. Sami se v ně mění a opět se porážejí. V nekonečném fascinujícím koloběhu.

Post-koitum
K vědomí mě přivedl kouř z její cigarety. Zběsile inhalovala svíjící se klubka dýmu, a pak je zase hlasitě vykašlávala. Rty se držela filtru jako dítě dudlíku, jako ještě před chvílí mého penisu. Nebo jsem si to alespoň myslel. Nasávala a opět vypouštěla ten jed. Rozpraskanými rty se pousmála a zeptala se: "Ještě jednou?"

Neměl jsem sílu odpovědět Proboha ne!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama