Dopis z neznáma

13. listopadu 2011 v 18:00 |  Soutěže
Povídka v rámci literární soutěže. Jestli se vám líbí. Můžete mi dát hlas :)

Lenka se rozkročila a založila ruce v bok.

"Tak kde je? Musíme mu pomoct!"

Po jejím výbuchu zavládlo ticho. Petr totiž netušil, co se vlastně děje.

Ne, počkejte. To se předbíhám. Vraťme se radši o chvíli zpět.

Místo: Stejné
Čas: Před pěti minutami

Lenka se vracela ke svému lehátku a pod bosými chodidly jí šuměl písek. Milovala jeho jemnou strukturu a téměř nesnesitelný žár, který vydával. Přicupitala k modrobíle pruhované sedačce a plácla sebou do ní. Ležérně přehodila nohu přes nohu a chystala se na odpolední dávku sluníčka, které je rozhodně lepší než alpské. V tom si všimla bílé lahve povalující se v písku před ní.


Bylo v ní psaní! Nadšením vypískla a vrhla se na nebohou nádobu. Vytáhla korek zaražený stěží na šíři prstu a omráčilo ji muškátové aroma tak silné, že málem omdlela. Jen co uspořádala své tělesné funkce, pohladila sklo, na kterém stále ještě zasychala slaná mořská voda. Vyklepala z lahve útržek papíru a dala se do čtení.

Milá čtenářko,

Pravděpodobně uplynulo moře času od doby, kdy jsem dopis psal, ale prosím, čti pečlivě následující řádky. Jsem uvězněn na ostrově a prosím o záchranu. Přelétali jsme nad neznámým souostrovím, když se naše letadlo porouchalo. Z ničeho nic jsme začali klesat, až se trup rozbil o hladinu. Jak se to stává, většina z nás se zachránila. V prvních dnech bylo vše idylické. Poznávali jsme se a zjišťovali, že všechny naše osudy jsou určitým způsobem propojené. Věci se zdály být v pořádku (tak jak může na ostrově, kde člověk ztroskotá), ale problémy začaly už po pár týdnech.

Když začala docházet voda a jídlo, museli jsme do vnitrozemí. Jack a Tommy se rozhodli jít jako jediní, protože měli zkušenosti z armády a pro nás ostatní by to bylo nebezpečné. Nedokážeš si představit, jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že celý ostrov je vlastně tajná vojenská základna a my jen pokusné myši.

Pak nastal hon. Bylo jim jedno, jestli nás dostanou živé nebo mrtvé. Jejich experiment zklamal a nás se museli zbavit. Věděli jsme toho prostě moc. Sice jsem pracoval, jako opravář televizí, ale když jsem se musel bránit, vzal jsem do ruky brokovnici a vydal se ty hajzlíky vyřídit.

Potom nastalo peklo. Připadal jsem si jako ve Vietnamu (o kterém jsem tolik četl). Všude padaly bomby a granáty vybuchovaly napravo, nalevo. Kamarádovi to utrhlo obě ruce a vyrvalo plíci. Doteď slyším jeho poslední slova…

Vzkaž mé ženě, že jsem ji miloval. Nezapomenu na to, jak jsme v pětaosmdesátém seděli v kině, jí upadl na zem kelímek s pitím a nadávala tak jadrně, až se na ni otočilo celé kino. Řekni mým dětem, že na ně budu nadosmrti myslet. Už mi nezbývá moc času, O'Cartney, ale ještě jednu věc ti musím říct. Jsi ten nejlepší přítel, kterého jsem…

A pak mu došel vzduch i v druhé plíci. Ztratili jsme vše, na čem nám záleželo. Zabili dokonce i dívku, do které jsem se na ostrově vášnivě zamiloval (brunetka 90-60-90). Její jméno si už bohužel nepamatuji.

Nakonec se mi samozřejmě podařilo jejich základnu zničit a bitvu vyhrát. Ale za jakou cenu? Zůstal jsem na ostrově sám; samotný uprostřed moří bez šance na záchranu a v tom jsem na to přišel! Dopis v lahvi - jak jednoduché řešení.

A teď trochu z jiného soudku. O dvacet metrů za tebou sedí sympatický mladík a moc by mi pomohlo, kdybys s ním povečeřela. Třeba ti o mně dokonce něco poví.

Tvůj smutný trosečník O'Cartney

Lenka zvedla oči od dopisu a otočila se. Opravdu za ní seděl sympatický chlapec a usmíval se na ní. Vyskočila tak prudce, až téměř znovu upadla a překotně se k němu rozběhla. Odstrkovala lehátka stojící mezi nimi a rychle si klestila cestu.

Lenka se rozkročila a založila ruce v bok.

"Tak kde je? Musíme mu pomoct!"

Po jejím výbuchu zavládlo ticho. Petr totiž netušil, co se vlastně děje.

"Počkej… Tys to nepochopila?"

"Pochopila jsem to moc dobře O'Cartney je na ostrově a potřebuje naši pomoc. Tak víš kde je nebo ne."

Lenku rozzuřila, že na ni chlapec kouká, jako by spadla z višně. Jeho mlčení si vyložila jako odmítnutí spolupráce.

"Ty seš s nima, že jo?! Proto mi nic nechceš říct. Přetáhli si tě na svoji stranu!"

"Ten dopis… jsem psal přece já," znejistěl trochu Petr.

"Psal ho O'Cartney!"

"Nepřišlo ti trochu zvláštní, že je česky, když jsme na Ibize? A vůbec všechno co bylo v něm, ti nepřipadlo ani trochu… divný? Ty věci, co se už tolikrát staly na plátně a papíře a zase se stanou."

Když chce hrát takhle, tak ať si, řekla si Lenka pro sebe a otočila se.

Nočním pokojem smutně proplouvaly Lenčiny vzlyky. Že jí neuvěřili rodiče, to by ještě pochopila, ale že ani ambasáda…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 14. listopadu 2011 v 9:52 | Reagovat
2 Sense Sense | Web | 17. listopadu 2011 v 20:31 | Reagovat

:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama