O Labuti a zamrzlém rybníku

3. prosince 2011 v 18:00 |  Soutěže
Druhá povídka to dřívě zmíněné soutěže. Tentokrát jde o bajku.
"Hloupá Labuť, hloupá Labuť," směje se krákoravě Vrána a pařáty jí ujíždí po hladkém ledu.

"Sss- jedeš?!" zasyčí Labuť a ožene se po dotěrném ptákovi zobákem.

Vrána nadskočí, mávne temnými křídly a dosedne na zasněženou větev vrby. Dlouhé paže letitého stromu se sklánějí nad zamrzlou hladinou a šimrají rybník na tváři. Uprostřed ledové plochy ční jako majestátná socha pan Labuťák.

"Je zmrzlej, zmrzlej na kost," skřehotá Vrána a provokativně zaklepe zobákem do kmene, až to dutě zazní. "Nebuď labuť. Je po něm, tak si najdi nového."


"Já nejsem jako ty, Vráno. Nemusím každou noc vymetat jiné hnízdo. Jednou je to můj Labuťák a já ho neopustím. Ať si je zamrzlý v ledu. Věřím, že je tam někde uvnitř a čeká na mě jako já na něj."

Labuť křídlem něžně přejede promrzlé peří zarostlé do nehybné hladiny. Smete těch několik vloček prachového sněhu, které se stihly usadit na elegantní hlavě pana Labuťáka. Omotá svůj krk kolem jeho a jejich ladné šíje se propletou.

Tak strávila celou zimu a od Vrány se nedočkala ničeho jiného než opovrhování.

"Hloupá Labuť, hloupá Labuť!" Slyšela každý den od rána do večera. Jen občas, když už opravdu nemohla dál, přihopkala Vrána až k ní a podepřela jí křídlo. Sama se vzdalovala jen, když kousek po proudu zkoušela vylovit ze zpěněné vody u přepadu drobné rybky. Hladověla a skoro nespala. Byla téměř u konce svých sil, když se začalo blížit jaro.

Sníh ztěžknul a změna byla cítit ve vzduchu. Dodalo jí to novou naději. Netrvalo dlouho a led i sníh začaly povolovat.

Vrána jako obvykle bláznivě poskakuje ve větvoví staré vrby a Labuť svým krkem omotává Labuťáka, aby ho alespoň trochu zahřála. Když co to?!

Pan Labuťák se trochu zachvěje. Údy, které byly tak dlouho zmrzlé, se téměř nezřetelně pohnuly. Dvojice kamarádek ztuhne překvapením. První se vzpamatuje Vrána.

"Není možné! On opravdu neumřel! To mě omej… Měla jsi teda pravdu."

Labuť šťastně zaklape zobákem a s nadšením sleduje, jak její manžel rozespale otevírá krásné žluté oči. Chce promluvit, ale nejdřív se jenom zakucká. Už dlouho nepoužíval hlas. Po chvíli se konečně uklidní a hlasivky mu opět začnou fungovat.

"Co se stalo?"

"Uvízl jsi v ledu. Spal jsi na vodě a přes noc uhodily mrazy. Hladina zamrzla a ty ses už neprobudil. Ale teď je všechno v pořádku! Jaro tě zachránilo."

Pan Labuťák se snad nemohl tvářit zmateněji. Těkal očima z jedné ptačí dámy na druhou a snažil se přijít na to, co se vlastně děje.

"Ale… Kdo jste vy?"

Labuti uvázla slova v krásném dlouhém krku. Chtěla mu říct, že je její pták, že ona miluje jeho a on miluje ji, ale nemohla. On to tak necítil. Kdyby s ní zůstal, udělal by to z povinnosti. Věděl by, že jí to dluží, ale nebylo by to opravdové. A pokud se mu vrátí vzpomínky, určitě se k ní vrátí.

"Jsme jen dobré duše, které procházely okolo a nemohly vás nechat jen tak být."

"Mnohokrát vám tedy děkuji," prohlásil Labuťák a vysekl způsobnou úklonu, "mohu vám to nějak splatit?"

Vrána už chtěla odpovědět, ale Labuť ji zpražila pohledem. "Jste laskav, ale není třeba."

"Mějte se tedy krásně. Kdybychom se ještě někdy potkali, budu k vašim službám."

Labuť se dívá, jak její choť roztahuje bílá křídla a na několikátý pokus konečně vzlétne. Od té doby vysedává Labuť každý den u kmene staré vrby a čeká na svého manžela. Vrána ji většinou jen mlčky podporuje, ale někdy si poznámku přece jen neodpustí.

"No jo, láska je požehnání i prokletí."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bastett Bastett | 15. prosince 2011 v 18:35 | Reagovat

TO je tak... smutné. Pravdivé, smutné a... a... došly mi slova, jako ostatně v poslední době téměř pokaždé když se chci k něčemu vyjádřit...

2 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 20:49 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama