Leden 2012

Malý černý zázrak

28. ledna 2012 v 17:51 Próza
Malý černý zázrak
Poslední dílko do soutěže u Sussanah. Tentokrát fejeton


Zkuste se na chvíli vžít do kůže hokejisty. Chudáci se na svých šoupátkách honí z jedné strany na druhou. Navíc co chvíli upadnou. Mě by třeba takový život nebavil. Raději si sedím pěkně v teplíčku svojí lenošky, usrkávám punč a možná ještě uvažuji, jak by mě zábly nožky, kdybych vkročil bosý na led. Ve všeobecné pohodě mi to ale stejně nedá. Přemýšlím, proč oni to vlastně dělají, a v duchu si skládám krátký rozhovor.

"Gratuluji k výhře, jak byste zhodnotil váš výkon?" ptám se zadýchaného obra.

"Ale tak určitěě… Nejdřív to bylo jen tak sem tam, ale pak sme do toho dali to srdíčko, jó, a bylo to tam. Hoši začali makat a padnul tam další. Sice sme pak taky dostali, ale to je hra… prostě to vyšlo!"

"A co byste mi ještě řekl k vaší výhře?" vyzvídám dál.

"No, to víš, někdy to jde, a pak to zase třeba nejde. Máš dvě nohy, těma bruslíš, dvě ruce, těma držíš hokejku, ale když to nemáš v hlavě, tak je to v háji. My sme to v hlavě měli, a tak sme vyhráli."

"Mohl bych mít jednu osobní otázku?"

"Ale tak určitě."

"Proč to vlastně děláte? Proč se honíte za tou malou mrškou, necháváte se narážet na mantinely a řezat hokejkami?"

V tu chvíli se hora podrbe na bradě a zamyslí se. Takovou otázku asi nečekala.

"No, víš… Asi to je kvůli klukům. Všichni táhneme za jeden provaz a každýho potěší u srdíčka, když vyhrajeme. Je to prostě taková týmová věc."

"Dobře. Děkuji za rozhovor."

Svoje sice řekl, ale já mu stále nevěřím. Popíjím punč a sám pro sebe se usmívám. Říkám si, že aby se za pukem takhle honili, musí ta kulatá černá věcička pro ně být vskutku malý zázrak. Možná, že to je ten klíč!

Poděkování

16. ledna 2012 v 9:06 Ostatní
Málem bych zapomněl poděkovat všem beta readerům a hlavně Miselle, která může za to, že povídka Vystoupit ze stínu vypadá tak, jak vypadá. Je to její zásluha, že vyhrála v soutěži talent ze šuplíku. Ještě jednou děkuji. :) ...

Vystoupit ze stínu - část 3.

15. ledna 2012 v 11:36 Próza
Poslední část příběhu o Vojtovi a jeho vnitřních démonech. Doufám, že jste si povídku užili a váš pocit z ní můžete vyjádřit v anketě :)


"Co tu proboha děláš, Vojto?" ptala se docela pochopitelně rozespalá Jitka.

"Já…" odmlčel jsem se.

Co jí vlastně mám říct? Proč jsem najednou zaklepal u jejích dveří a chci s ní bydlet. Naštěstí její rodiče věčně jezdí po světě a skoro nejsou doma, takže to by problém nebyl. Že bych s ní chtěl strávit víc času, abychom si opět vzpomněli na minulost? To zní dobře…

"Promiň, že tě takhle budím, ale nedalo mi to spát. Říkal jsem si, že spolu trávíme málo času. Nevrátila se mi ještě spousta vzpomínek a chtěl bych to dohnat."

"To je moc pěkný, ale nepočkalo by to do rána? No… když už jsi tady, tak pojď dál."

"Díky."

Vešli jsme spolu dovnitř. Zul jsem se a hodil si věci do předsíně. Jitka bydlela ve středně velké "třiplusjedničce". Měla tam všechno, co by vůbec mohla potřebovat.

Přešli jsme rovnou do pokoje. Byl osvícený malou stolní lampou s růžovým krytem, údajně dárek od něj. Svlékl jsem se, nechal si pouze spodní prádlo a vklouznul do postele, kde už ležela. Zhasli jsme a Jitka chytila moji ruku, přitáhla si ji k břichu a zády se ke mně přitulila.

"Dobrou noc," špitla.

"Dobrou."

Zrzavé vlasy měla rozhozené po peřině přede mnou a v té trošce měsíčního světla, které pronikalo skrz závěsy, dostávaly měděnou barvu.

Políbil jsem ji zezadu na hlavu. Do vlasů. Trochu sebou zavrtěla. Téměř nahá vypadala krásně, jako spící Boticelliho Venuše. Bezbranná a přitom tak svůdná. Měl jsem erekci.

Co mám dělat? Už skoro spí, ale potřebuju se konečně trochu uvolnit, snad se probudí…

Vyprostil jsem svoji ruku z její a začal ji hladit po bocích. Přejížděl jsem jen zlehka po její sametové kůži a kopíroval ladné křivky. Přešel jsem prsty přes břicho. Lehce se otřásla, asi vzrušením. Pomalu jsem pohyboval dlaní vzhůru, až jsem narazil na její prsa.

Sevřel jsem ta drobná ňadra a chvíli si jen tak pohrával s jejími pevnými bradavkami. Otočila se na mě a dravě políbila. Rty se zaklesla do mých. Naše jazyky se spojily a chvíli se dráždily jako dva malí hádci, než jsme se opět rozdělili.

Obrátila se a přitiskla celým tělem. Chytila moji ruku a navedla ji přímo na svůj poštěváček. Začal jsem pomalu pohybovat prsty. Nahoru a dolů. Ze strany na stranu. Postupně zrychloval a pozoroval její prohýbající se tělo. Drobný vzdech se jí prodral skrz sevřené rty.

Vystoupit ze stínu - část 2.

11. ledna 2012 v 21:40 Próza
Sedím na lavičce v parku, lámu chleba, dělám z něj kuličky a ty házím holubům. Mraky skrývají temnou oblohu a světlo vychází pouze z několika skomírajících lamp stojících podél štěrkové cestičky. Nemám co na práci, a tak jen pozoruji šedá těla ptáků, jak hopkají za kuličkami chleba.

Najednou kolem mě projde postava. Neslyšel jsem její kroky a ani ji neviděl se blížit. Ještě před chvílí to byl jen stín mezi stíny. Teď se ale zvětšil, nabral objem a vyrazil temným parkem pryč. Vydám se za ním. Moje nohy skřípou po kamíncích. Stín v dálce co chvíli splyne s pozadím. Zrychluje a i já se dávám do běhu. Kličkuje lesem a já jdu v jeho stopách. Následuji jeho cestu a snažím se pochopit jeho systém.

Vystoupit ze stínu - část 1.

8. ledna 2012 v 16:56 Próza
Rozhodl jsem se sem postupně přidat povídku, která vyhrála v soutěži talent ze šuplíku. Snad se vám bude líbit a těším se na komentáře. :) (Povídce se dostalo i amatérské filmové podoby, která ale zatím není plně hotová, tak uvidím, jestli někde seženu i toto)
---


Kolem mě je černo. Není to normální tma, protože vím, že na dosah není vůbec nic. Nevidím svoje končetiny a vlastně je ani necítím. Nemohu s nimi pohybovat. Jsem jen vědomím uprostřed nicoty.

Kde to jsem…?

Nikdo mi neodpoví a moje otázka vyzní do prázdna. Na mysl mi ale hned přijde další, ještě lepší.

Kdo jsem?

Nemohu si vzpomenout. Jako by někdo ostrou žiletkou odkrojil mou minulost. Nezbylo nic. Z temnoty kolem mě se pomalu začínají vynořovat slova. Nemůžu uchopit jejich význam, a když na ně zaostřím, rozmazávají se. Chtějí uniknout mé pozornosti.

Co se to děje?!

Vlastní myšlenky mě ohlušují, ale zároveň jsou naprosto tiché. Tento prostor je plný paradoxů. Za slovy se začíná formovat světlo. Nejdříve jako tenký paprsek a postupně mě obklopí.

Pomalu jsem otevřel oči. Bílé světlo dráždilo unavené zornice. Pokusil jsem se zakrýt si obličej rukou, ale nemohl jsem ji zvednout.

"Probudil se. Pane doktore, Vojtěch…" Neznámý hlas byl přerušen podivným šumem, který mi zalehl uši. Snažil jsem se zachytit, co hlas říká, ale zvuk podobný rozladěnému rádiu mi v tom bránil. Mé oči si stále nezvykly, a tak jsem jen zmateně pomrkával do oslepující záře.

Já jsem spal? Takže to předtím musel být jen sen. Teď bych se měl začít rozpomínat!

Zdálo se mi, jako by mě někdo plácal přes uši mokrým hadrem, ale stejně tak dobře to mohly být jen něčí kroky. Pleskání sílilo, až se zastavilo u mé postele.

Proč mě takhle mučí a kde jsou mé vzpomínky?!

"Opravdu. Slyšíte mě, Vojtěchu?"

Pokusil jsem se promluvit, ale přes rty mi prošlo jen stěží slyšitelné "Ano.".

"Sestro, kontaktujte rodinu."

Temný stín překryl světlo a mé oči přestaly slzet. Ucítil jsem štípnutí na předloktí, snad komáří. Každou chvíli mě něco zatahalo nebo na mě poklepalo. Pomalu jsem to přestával vnímat. Opět mě pozvolna obklopila temnota. Tentokrát ale v ní tu a tam probleskávalo bodavé světlo.


Jen pro dnešek

7. ledna 2012 v 18:01 Soutěže
Na polích místo závějí
Jen oranice leží
Hnědavá břicha netají
Že zima je teď stěží.