Vystoupit ze stínu - část 2.

11. ledna 2012 v 21:40 |  Próza
Sedím na lavičce v parku, lámu chleba, dělám z něj kuličky a ty házím holubům. Mraky skrývají temnou oblohu a světlo vychází pouze z několika skomírajících lamp stojících podél štěrkové cestičky. Nemám co na práci, a tak jen pozoruji šedá těla ptáků, jak hopkají za kuličkami chleba.

Najednou kolem mě projde postava. Neslyšel jsem její kroky a ani ji neviděl se blížit. Ještě před chvílí to byl jen stín mezi stíny. Teď se ale zvětšil, nabral objem a vyrazil temným parkem pryč. Vydám se za ním. Moje nohy skřípou po kamíncích. Stín v dálce co chvíli splyne s pozadím. Zrychluje a i já se dávám do běhu. Kličkuje lesem a já jdu v jeho stopách. Následuji jeho cestu a snažím se pochopit jeho systém.


Když už jsem téměř za ním, opět přidá. Pomalu mě vysiluje, až nakonec padnu. Nemůžu dál. Ležím bez hnutí a očima sleduji stín. Zastaví se. Cítí, že mě zlomil. Pomalu se vrací. Vstoupí do světla lampy a uvidím jeho obličej. Jsem to já sám.

Celý zpocený jsem se probudil. Už zase ta noční můra. Nemohl jsem ji vyhnat z hlavy. Pronásledovala mě vždy a všude od té doby, co jsem se pokusil zaujmout místo v botách svého předchozího já. Cítil jsem, že něco není správně.

To místo v mých snech, které bylo nejprve prázdné, se začalo zaplňovat. Nejprve pár věcí z běžného života, pak ale přišel on. Porušil rovnováhu mého soukromého světa.

Nemůže mě nechat na pokoji? Proč mi musí pořád připomínat, že tu byl první? Já jsem se o to přeci neprosil a nemůžu za to, že žiju život znovu od začátku! Nemůžu přece zaujmout místo někoho jiného. Chci si najít vlastní cestu…

Otočil jsem se na druhý bok. Jitka ležela vedle mě. Krásná a dokonalá jako vždy. Její hruď stoupala a klesala spolu s dechem a její malá, ale pevná prsa se chvěla jako dva pahorky uprostřed zemětřesení. Políbil jsem ji na čelo. To, co jsem k ní cítil, nemohla být jeho láska. Pohladil jsem ji po zrzavých vlasech.

Probudila se a ještě rozespalá se zeptala: "Prosím tě, proč jsi vzhůru? Dřív ses uprostřed noci nikdy nebudil."

To už mi nedalo. Od návratu z nemocnice to bylo pořád on tohle a on tamto. Nemohl jsem to už vystát.

"Jsem tu teď já, nebo ne? Mám dojem, jako bys chodila s někým jiným!" rozkřiknul jsem se v zápalu vzteku.

"O čem to mluvíš, Vojto? Jak s někým jiným? Vždyť jsem jen s tebou. Celou tu dobu jsem byla jen s tebou," nechápala Jitka.

"O čem mluvím?" opakoval jsem po ní potichu. Samozřejmě, že neví o čem. Přešla to, že jsem spoustu věcí zapomněl, ale nemůže vědět, že se vytratilo vše. Myslí, že jsem to pořád já. Stále intenzivněji ale cítím opak. On a já - každý jiný a přitom podobní. Pronásleduje mě v mém těle.

Oba jsme mlčeli a já se pozvolna vrátil do stínu neklidných snů.

~~~

Seděli jsme u jídelního stolu a nikdo nemluvil. Milan s Jarmilou (Už jsem zjistil jejich pravá jména. Sice jsem jim říkal otče a matko, ale v hlavě jsem si to tak jednoduše srovnat nemohl.) se na mě koukali a čekali, co řeknu. Já zatím mechanicky přežvykoval vepřový řízek.

Jednou, dvakrát, třikrát,…

Počítám pohyby čelisti, abych se nemusel soustředit na dusivé ticho v místnosti. Pořád ještě nepochopili, že si naprosto nic nepamatuju, že moje paměť je jako pláň, kterou se přehnala ničivá bouře. Nezbyly ani houževnaté keře. Jen prach, kam oko dohlédne.

… čtyřikrát, pětkrát, šestkrát,…

Už mě unavuje snažit se vzpomenout si, už ani nechci. Stačí mi, kým jsem. Nepotřebuju jeho, abych se řídil nějakým vzorem. Umím se o sebe postarat sám.

… sedmkrát, osmkrát,…

Konečně přerušil ticho Milan.

"Co jsi dneska dělal, Vojto?" zeptal se.

"Nic moc," odpověděl jsem já a opět se rozhostilo ticho.

… devětkrát, desetkrát, jedenáctkrát,…

To by už stačilo. Zůstáváme v mrtvém bodě a jediné, co se hýbe, jsou ručičky hodin. Musím s tím něco provést.

Zvedl jsem se od stolu a vykročil do pokoje. Chtěl jsem začít něco dělat. Číst, poslouchat hudbu, sledovat filmy - prostě něco, abych naplnil prázdno ve své paměti. Pokud jsem měl přežít v tomhle světě, musel jsem si do hlavy nasoukat znalosti.

"Kam si myslíš, že jdeš?" houkl na mě Milan.

"Do pokoje, tati," odpověděl jsem. Kam myslíš, že bych šel?

"Hlavně nezapomeň, že večer máme návštěvu."

Samozřejmě, návštěva, jak bych mohl zapomenout? Dnes již tradiční ubíjející rodinné sešlosti. Musím se jich účastnit, abych měl "šanci" promluvit si nejprve s příbuzenstvem z jedné strany, z druhé, pak s babičkami, dědečky, bratranci,… Postupně se ve službách střídají a mám dojem, že tenhle pekelný koloběh nikdy neskončí.

"Jasně," zabručel jsem a vyběhl nahoru do jeho pokoje.

Plácnul jsem sebou do staré točící židle. Na koženém polstrování byla znát léta používání. Původní černý povrch byl sedřený a zbývalo už jen bílé maso. Byla jeho. Na zdi zůstaly světlé obdélníky po plakátech, které jsem už dávno strhal. Připomínaly ho. V rohu stálo maličké akvárium pro želvy bez želvy. Vyhodil jsem ji hned první den. Patřila jemu.

Celý pokoj dýchal historií. Stala se tu spousta věcí. Jejich stopy jsem sice nesl na těle, ale neměly se mnou prakticky nic společného.

Prohrabal jsem jeho cédéčka. O zone, Lady Gaga,… Sednul jsem k počítači a vyhledal si žánr. Pop.

Tak to ne. Co je týhle hudbě nejvzdálenější? Aha klasika? Metal? To zní dobře.

Prošmejdil jsem změť cédéček, různých papírů a kabelů, ale nic, co by odpovídalo popisu metalu, ne a ne najít. Až konečně padnul můj pohled na zapadlou a zjevně nikdy neotevřenou krabičku s nápisem Metallica - MASTER OF PUPPETS. Řady bílých křížů na obálce přímo sváděly k otevření.

Vložil jsem disk do mechaniky a podíval se na seznam skladeb. Okamžitě jsem se rozhodl pustit čtvrtou písničku.

To jo ono. Welcome home - Vítej domů.

Ticho pokoje roztříštily temné tóny kytary. Rezonovaly ve zdech, v oknech a i ve mně. Cítil jsem, jak se rozpouštím v baladických slovech. Všechno sedělo.

Welcome to where time stands still

no one leaves and no one will

Moon is full, never seems to change

just labeled mentally deranged

"Vojto! Pojď dolů. Máme návštěvu," snažil se Milan překřičet hluk vycházející z reproduktorů. Mohl jsem si dovolit ještě se chvíli opájet temnou hudbou.

Dream the same thing every night

I see our freedom in my sight

No locked doors, No windows barred

No things to make my brain seem scarred

Někdo zabušil na dveře.

Nemůžou mě nechat alespoň chvíli na pokoji? Já se nechci s nikým bavit. Rozhodně ne s rodinou, která do mě cpe historky z jeho mládí. Co to má proboha společného se mnou?

"No tak. Otevři, Vojto," řekl ženský hlas, nejspíš Jarmilin.

"Jó," zavolal jsem a vyšel z pokoje.

~~~

Opět jsem v parku. Je jiný. Přiléhá k městu. Sen se naplnil věcmi z mého všedního života. Po silnici skryté ve stínu stromů projede na kole pošťák a zamává na mě. Já na něj ne. Čekám na svůj stín. Vždycky přijde.

No tak, kde jsi? Obvykle dorazíš skoro hned. Ztrácíš svou sílu, protože se učím nové věci? Piluju svoji osobnost? Ha? Tím to bude. Už na mě nemůžeš.

Jakoby v reakci na tok mých myšlenek se zvedne vítr. Bezvětří vystřídá mohutná fujavice. Snaží se mi odtrhnout oblečení z těla a stejně tak větve ze stromů. Ohýbá jejich kmeny, až sténají. Různobarevné spadané listí začne vřít. Vichr ho zvedá ze země a vytváří tak rotující válec. Poryvy mě házejí ze strany na stranu a v uších slyším jen praskání stromů.

Náhle vše ustane.

Vířící listí zpomalí a klesne a na jeho místě se objeví on. Stín mi zasalutuje a dá se do klusu. Odlesky lamp se odrážejí od jeho temného povrchu. Na zemi po něm zůstávají nezřetelné a rychle mizející stopy.

Sakra, je čím dál tím silnější! Dřív byl jen takové nehmotné nic. Ale teď… teď se od něj odráží světlo. Má tělo, které reaguje na prostředí. To nemůže být dobré znamení. Musím ho dohnat, porazit!

Rozběhnu se ještě rychleji. Nízké větve mě šlehají do tváře, ale toho si nevšímám. Už ho mám téměř na dosah. Otočí se, ukáže mi dlouhý nos a je ten tam. Zmizí.

"Kde jsi?!" křičím zoufale, "ukaž se!"

Nic se neděje. Ztichlý park mi neodpovídá, jen z dálky se ozve štěkající pes.

"Co si myslíš, že děláš?" zašeptá mi do pravého ucha. Trhnu sebou a rychle se otočím po hlase, ale všude jsou jen temné stromy. Tiše šumí, ale jinak jsou klidné.

"Ani trochu se nebojíš…" ozve se za mnou. Nikdo.

"…že prohraješ?" Teď zase nade mnou. Točím se jako zběsilý. Snažím se ho najít. Po zádech mi běhá mráz. Vždycky dokáže najít skulinu, kudy se ke mně dostat.

"Nemáš strach? Strach, že když se probudíš, budeš už mnou? Utužování vlastní osobnosti… Cha! Jen se podívej, jak to krásně funguje."

Jeho hlas zní odevšud. Vystupuje z kůry, trávy, kamenů a splynul s šepotem větru. Prostupuje celý svět.

"Nech mě být! Chci jen žít svůj život!"

"Myslíš můj," poznamená on, "je to můj život, co okupuješ. Bydlíš u mých rodičů, spíš s mojí přítelkyní. Nemáš nic vlastního."

"To není pravda. Jitku miluju."

"Když říkáš," uchechtl se a svět se rozplynul.

Nahmatal jsem poslepu budík. Bylo něco po druhé hodině ráno. Modré číslice ozařovaly moji ruku. Připomínaly mi svou digitální přítomností čas. Čas, který ubíhá každému z nás. Ať už odpočítává sekundy do smrti fyzické anebo psychické. Čemu jinému by se taky vymazání mých vzpomínek rovnalo? Kdybychom splynuli s ním v jedno, už bych to nebyl já. V tu chvíli jsem se rozhodl.

Musím se odstřihnout od vlivu jeho minulosti. Pryč od akvária bez želvy, strhaných plakátů, staré židle a rodičů. Všechno to jsou symboly, které ho posilují. Půjdu k Jitce. Cítím k ní něco, co je určitě a naprosto nevylučitelně mé. Lásku.

V rychlosti jsem si sbalil pár věcí, co jsem si stihl za tu krátkou dobu sehnat. Ty, které byly jenom moje. Na papír jsem načmáral vzkaz pro Milana s Jarmilou.

"Musím si vyčistit hlavu. Nějakou dobu budu bydlet u Jitky. Nebojte se o mě.

Vojta"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama