Vystoupit ze stínu - část 3.

15. ledna 2012 v 11:36 |  Próza
Poslední část příběhu o Vojtovi a jeho vnitřních démonech. Doufám, že jste si povídku užili a váš pocit z ní můžete vyjádřit v anketě :)


"Co tu proboha děláš, Vojto?" ptala se docela pochopitelně rozespalá Jitka.

"Já…" odmlčel jsem se.

Co jí vlastně mám říct? Proč jsem najednou zaklepal u jejích dveří a chci s ní bydlet. Naštěstí její rodiče věčně jezdí po světě a skoro nejsou doma, takže to by problém nebyl. Že bych s ní chtěl strávit víc času, abychom si opět vzpomněli na minulost? To zní dobře…

"Promiň, že tě takhle budím, ale nedalo mi to spát. Říkal jsem si, že spolu trávíme málo času. Nevrátila se mi ještě spousta vzpomínek a chtěl bych to dohnat."

"To je moc pěkný, ale nepočkalo by to do rána? No… když už jsi tady, tak pojď dál."

"Díky."

Vešli jsme spolu dovnitř. Zul jsem se a hodil si věci do předsíně. Jitka bydlela ve středně velké "třiplusjedničce". Měla tam všechno, co by vůbec mohla potřebovat.

Přešli jsme rovnou do pokoje. Byl osvícený malou stolní lampou s růžovým krytem, údajně dárek od něj. Svlékl jsem se, nechal si pouze spodní prádlo a vklouznul do postele, kde už ležela. Zhasli jsme a Jitka chytila moji ruku, přitáhla si ji k břichu a zády se ke mně přitulila.

"Dobrou noc," špitla.

"Dobrou."

Zrzavé vlasy měla rozhozené po peřině přede mnou a v té trošce měsíčního světla, které pronikalo skrz závěsy, dostávaly měděnou barvu.

Políbil jsem ji zezadu na hlavu. Do vlasů. Trochu sebou zavrtěla. Téměř nahá vypadala krásně, jako spící Boticelliho Venuše. Bezbranná a přitom tak svůdná. Měl jsem erekci.

Co mám dělat? Už skoro spí, ale potřebuju se konečně trochu uvolnit, snad se probudí…

Vyprostil jsem svoji ruku z její a začal ji hladit po bocích. Přejížděl jsem jen zlehka po její sametové kůži a kopíroval ladné křivky. Přešel jsem prsty přes břicho. Lehce se otřásla, asi vzrušením. Pomalu jsem pohyboval dlaní vzhůru, až jsem narazil na její prsa.

Sevřel jsem ta drobná ňadra a chvíli si jen tak pohrával s jejími pevnými bradavkami. Otočila se na mě a dravě políbila. Rty se zaklesla do mých. Naše jazyky se spojily a chvíli se dráždily jako dva malí hádci, než jsme se opět rozdělili.

Obrátila se a přitiskla celým tělem. Chytila moji ruku a navedla ji přímo na svůj poštěváček. Začal jsem pomalu pohybovat prsty. Nahoru a dolů. Ze strany na stranu. Postupně zrychloval a pozoroval její prohýbající se tělo. Drobný vzdech se jí prodral skrz sevřené rty.


"Pojď," šeptla mi do ucha a kousla mě zlehka do lalůčku, "udělej mi to tak, jak jsme to vždycky dělávali."

Sotva ta slova vypustila z úst, uvědomila si svoji chybu, ale bylo už pozdě.

Jako jsme to vždycky dělávali? Tohle slyším poprvé. Já sakra nevím, jak to dělávali! Teď? Proč musela pokazit zrovna tuhle chvíli?! Nezbavím se ho. Ať budu dělat cokoliv, nikdy nezmizí. Nemůžu být ani s Jitkou. Musím zpřetrhat všechna pouta.

"Promiň, promiň,…" opakovala pořád dokola. Asi mě nechtěla zranit. Omlouvala se, protože věděla, jak jsem na tohle háklivý.

"Já… asi zase půjdu,"

"Nechoď, Vojto, já to tak nemyslela."

"Ale já vím, že ne. To není tvoje vina," zalhal jsem, "jen jsem si vzpomněl, že jsem doma něco nechal."

Oblékl jsem se, vzal svoji tašku s věcmi a bez dalšího pohledu odešel pryč. Představoval jsem si ji. Nahou a vzrušenou, jak se dívá na zavřené dveře a pláče. Zvláštní směsice pocitů cloumá jejím tělem a tiché slzy dopadají na polštář. Ale nic jsem s tím dělat nemohl. Jeho stín mě dostihl i tam.

Zastavil jsem se až o několik ulic dál. Zhluboka jsem se nadechl nočního vzduchu a vypustil ho nosem. Potřeboval jsem se uklidnit.

Co teď? Můžu jít do hotelu, přespat tam a ráno se uvidí. I když… pokud chci vystačit alespoň pár dní s penězi, co jsem si vzal od Milana s Jarmilou, budu muset šetřit. Zkusím najít lavičku. Přece jen ještě není přes noc zima.

Po půlhodině bloumání městem, jsem konečně našel, co jsem hledal. Malá dřevěná lavička na kraji parku. Lehl jsem si na ni, přehodil přes sebe bundu a za chvilku spal jako zabitý.

~~~

Sedím na lavičce v parku. Je to ta samá, na které jsem i usínal. Teď už jen rezignovaně čekám, až se objeví stín.

Po chvilce čekání opravdu vystoupí ze stromu. Když i jeho prsty opustí hrubou kůru, rozběhne se pryč.

Čeká, že ho budu honit. To se nestane. Nemám proč. Všeho jsem se zbavil a jsem nezávislý.

Stín si všimnul, že za ním neběžím a po chvíli se vrátil zpátky. Nakloní hlavu na stranu a posměšně se zeptá: "Copak se stalo, Vojtíšku?"

"Co ti je po tom?!"

"Ale, ale někdo se nám kaboní. Utekl jsi od maminky a tatínka? Dívenka ti není po vůli? Copak budeš teď dělat?"

"Půjdu někam, kde nebudeš. Kde se ke mně nedostaneš."

"A to si opravdu myslíš, že takové místo existuje? Jsem přece v tvojí hlavě," usměje se a poklepe si na spánek. Tedy na to místo, kde by ten útvar, co vypadal jako hlava manekýnské figuríny obarvená do odstínu temnoty, spánek měl.

"Já se tě nemusím zbavovat. Stačí, když tě budu ignorovat a žít si svůj život podle svého."

"To si opravdu myslíš? A co budeš dělat? Vždyť nic neumíš, všechny znalosti jsou tady, v mé hlavě. Chceš do konce života mýt nádobí?"

"J-já si poradím."

"Poradíš? Ty chcípneš! Chcípneš, až narazíš na prvního grázla. Nepoznáš zlý lidi. Nic nevíš. Všechno je ve mně."

"A co mám podle tebe dělat?" ptám se ho zoufale.

"Hmm… těžká otázka. Možná… ano, to by mohlo fungovat. Já vím, že odsud se už nedostanu, ale nechci, aby se mnou umřely i všechny moje vzpomínky. Přece jen vzpomínky mě definují. Pokud by nebyly, už bych nikdy jako osobnost neexistoval. Všichni by si vzpomínali jen na tebe. Takhle o mně budeš vědět aspoň ty. Absorbuj mě do sebe."

"Ale co z toho budu mít já?"

"To je přece jasný. Moji paměť, moje zkušenosti, moje vzpomínky, schopnosti, prostě všechno. Dostaneš to a budeš s tím moc naložit, jak uznáš za vhodný. To nevidíš, jak jsi kvůli tomu doteď trpěl? Nechápal jsi svoji rodinu, nedokázal uspokojit přítelkyni a teď bys už ani nenašel dobrou práci."

"Já nevím," zaváhám.

Opravdu bych takhle nechtěl žít. Pokud ho do sebe nasaju, tak můžu jen získat. Všechno, co věděl, bych určitě dokázal využít.

"Tak dobře. Ale jak na to?"

"To je úplně jednoduché. Stačí, když se mě dotkneš a přijmeš mě."

Stín ke mně přistoupil a dotknul se mě rukou. Jeho ruka se nezastavila na pokožce, ale pokračovala dál, splývala s mojí. Cítil jsem příjemné teplo. Přelévala se do mě jeho životní síla. Jeho tělo se čím dál víc integrovalo do mého. Ze světa mizel stín. Veškeré jeho paprsky se sbíhaly do mě. Naposled jsem zavřel oči.

Bylo ráno. Na lavičku u parku svítilo sluníčko a postava na ní se protáhla.

Vojtěch zívnul, zašklebil se a řekl: "Konečně zpátky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbila povídka na pokračování?

Výborná
Ušlo to
Některé věci mi nesedly
Nelíbila se mi

Komentáře

1 KatyRZ KatyRZ | Web | 15. ledna 2012 v 22:49 | Reagovat

Co na to říct? Ta povídka je dokonalá. Způsob jakým dokážou tvé postavy "myslet", tak pravdivě, tak skutečně...

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 16. ledna 2012 v 6:01 | Reagovat

Souhlas s Katy, skutečně hodně dobré počtení.

3 Dorray Dorray | E-mail | Web | 16. ledna 2012 v 7:57 | Reagovat

[1]: Děkuju za pochvalu. Jsem rád, že se povídka líbila. A postavy, které se chovají uvěřitelně, jsou vlastně to nejdůležitější. Jsem rád, že se to povedlo. :)

[2]: Díky! Vážím si povzbuzení a budu se snažit držet laťku i dál ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama