Prorok

19. března 2012 v 9:23 |  Próza


Panák absintu byl z půlky prázdný. Možná také patřil mezi důvody, kvůli kterým se na vratkém stole zaplivané nádražky kývala mužská postava.

"A říkám dost! Dost bylo ran bičem na záda občanů. Nenechme se dál obelhávat státní aparaturou! Vyrazme do ulic a ukažme jim, kdo je v zemi pánem."

Je zvláštní, jak někteří lidé zvládnou plynule mluvit, i když jim ruce opisují veliké kruhy a mozek se snaží pozvolna vydrápat z alkoholového opojení.

"No tak, Pájo, pojď už. Zítra píšeš test. Sám víš, že když se rozkecáš, je to na dlouho," chlácholil ho mladý přísedící a snažil se stáhnout postavu zpátky na zem.

"Nešahej na mě!" vykřikl dotčeně Pavel a opět se povážlivě nahnul na stranu, "budu mluvit, dokud nebude poslední člověk svobodný, dokud každý nebude moci chodit s hlavou hrdě zdviženou, dokud budou obyčejní lidé trpět."

V rohu seděl u piva starý Procházka. Každý toho prošedivělého pána znal a věděl, že si už lecčím prošel. Kmet zadumaně popíjel zlatavý mok a většinou si ostatních moc nevšímal. Dnes ale stoické ticho, které ho obklopovalo, prolomil.


"Nechte toho hoši. Ještě se pod váma ten stůl proboří."

"Počkejte, počkejte, pane Procházka," hřímal Pavel, "já ale mluvím právě o vás. Copak necítíte tu společenskou tíhu nespravedlnosti, kterou vám stát každý den nakládá na bedra? Otevřete oči, protože svět není spravedlivý a je v našich silách s tím něco udělat."

V tu chvíli se do hovoru připletl i hospodský Hovorka. Muž ve středních letech s vytetovaným drakem. Špička černého ocasu začínala u ramena výčepního a čenich se dotýkal zápěstí; úctyhodné rozpětí.

"No tak, Pavle, slez ze stolu, dej si ještě panáčka a bude klid."

"No dobře," zamumlal opilý student a vrátil se do bezpečné polohy na židli. Stejně se nedal umlčet, "ale fér to není, ať si říkáte, co chcete. No tak, pane Procházka, opravdu mi chcete tvrdit, že jste spokojený? Politici si hladí mastnýma rukama plná břicha a vy tady srkáte desítku a bojíte se, jestli si zítra budete moct dovolit další. Takhle to přece nemá být!"

"Pavle poslouchej," začal rozvážně starý pán a nahnul se nad svým stolem směrem ke studentům, "bylo mi špatně a bylo mi dobře. Někdy jsem se bál o život a podrželi mě kamarádi. Jindy jsem dostal padáka a nevěděl, co mám dělat dál. Nebudu ti lhát, život může být hořký, ale dokud máš po ruce alespoň to pivo, má vždycky příchuť chmele."

Pavel chvíli na Procházku jen tak hleděl. Nevěděl co říct. S překvapením zjistil, že ho starý pán připravil o jeho běžnou výmluvnost - alespoň na chvilku. Hovorka mu pod ruku šoupnul trochu zelené v malé štamprli, a když ji do sebe Pavel hodil, výřečnost se mu opět vrátila.

"Stejně si ale myslím, že byste mohl mít lepší život. Můžete snad chtít víc, než máte, ne? A spravedlnost v dnešní době rozhodně není mottem dne. Nebylo toho už dost? Zlodějiny a tunelů táhnoucích se od radnice k novým vilám? No tak… tohle vám musí zákonitě vadit. Jediné, co já chci, je spravedlivá společnost. Je to tak nepochopitelné? Všichni jsme si snad rovní a není jediný důvod, proč by měl jeden dostávat víc a druhý míň. Každému, co mu náleží."

"Hochu, nejsi první, od koho něco takového slyším. Nečekal bych to zrovna tady, teď a od tebe, ale co… Časy se mění a lidská paměť je krátká. Ale jedno ti řeknu s jistotou. Na světě není úplná spravedlnost. Vždycky musí být jedněm hůř, aby se měli ostatní dobře. Je to přirozené. Můžeš jen doufat, že se to bude posuzovat na základě schopností a ne názorů."

Pavel si povzdechl a pokrčil rameny. Úkosem hleděl na Procházku a přemýšlel, jestli mu má ještě odporovat. Nakonec se přece jen rozhodl.

"Ale vy mě snad vůbec neposloucháte. Nechci nahradit jednu prohnilou garnituru jinou. Zamyslete se nad tím, o kolik líp bychom si žili, kdybychom si mohli vládnout sami. Opravdu sami a ne se zástupem loutek jako teď. Běžní lidé vědí přece nejlíp, co chtějí. No není to pravda?"

To už ale Procházka ztratil zájem o další diskuzi a Pavla si přestal všímat. Ten ještě chvíli nadšeně gestikuloval, než se přeci jen zvedl k odchodu. U baru vytáhnul z kapsy naditou koženou peněženku a vyndal tučný paklík bankovek.

"Platím za náš stůl," prohlásil rázně.

"Ale…" chtěl protestovat spolusedící.

"Jde to na tátu. Říkal, že dneska dostal od města zakázku na kanály, tak ať si užiju. Neřeš to. A víte co?" otočil se na barmana, "vemte to i za Procházku."

Hovorka shrábnul peníze velkou prackou a strčil si je pod zástěru.

"Tak zase ve středu?" zašklebil se.

"No jasně!" zavolal Pavel ještě od dveří.

Procházka seděl v rohu, jako by se ho předchozí diskuze vůbec netýkala. Dál popíjel a zamyšleně hleděl do svíjejících se oblaků kouře v putice. Hospodský do něj šťouchnul loktem.

"Slyšels, násosko? Že to za tebe mladej Šumbera platí."

Procházka jen mávnul rukou, jako by odháněl mouchu.

"Jen ať si svoje prachy nechá. Jestli se ty jeho bludy splní, bude je potřebovat víc než já…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 KatyRZ KatyRZ | Web | 19. června 2012 v 22:01 | Reagovat

Tak tahle malá kritika je hezky vyladěná ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama