Edgar

25. května 2013 v 5:59 |  Próza
Po odmlce se mi podařilo dostat k psaní a tak přidávám povídku, která je otištění v časopisu Rýmařovský horizont :)

-

"Vítej, poutníku," prohlásil Edgar, aniž by otevřel oči. Věděl, že tam někdo je. Drobný výboj statické elektřiny nešlo minout.

"Zdravím tě, moudrý," naplnil návštěvník protokol.

"Co tě sem přivádí?" zeptal se Edgar jen ze zdvořilosti.

"Vzpomínky." Chvilku bylo ticho a pak pokračoval, "před dvaceti lety se mi narodil syn. Krásný, zdravý chlapec. Tedy zdravý… Na jednom prstu na noze měl zvláštní výrůstek. S manželkou jsme se nijak nestrachovali. Nepřišlo nám, že by mu to mohlo nějakým způsobem ublížit. Měli jsme pravdu i neměli. Fyzicky byl v pořádku. Ale jeho první slova nebyla ani mami ani tati ale šmik. Opakoval to pořád dokola. Šmik, šmik, šmik, šmik."

Muž se na chvilku odmlčel, aby nabral dech. Nezřetelný zápach potu dával vědět, že je nervózní.


"Nejdřív jsme si mysleli, že z toho vyroste, ale ani ve čtyřech a pěti letech ho to nepřešlo. Neříkal nic jiného. Stále jen to zatracené šmik, šmik, šmik. Jednoho dne jsme ho našli v posteli, jak v krvavé ruce svírá nůžky. Místo výrůstku mu na noze zbyla jen červená skvrna. Pak se na nás podíval smutnýma očima a řekl: "Mami, tati, mám vás rád.""

Edgar si zapsal příběh do paměti. Přidal k němu i mužovo vystupování a jeho nervozitu. Konečně otevřel oči. Návštěvník byl sotva metr a půl vysoký. Bradu čistě vyholenou a hnědýma očima neutrálně prohlížel Edgara. Nevypadal ani smutně ani vesele. Prostě jen tak seděl s podepřenou bradou a čekal na verdikt.

"Pověz, moudrý, co myslíš," zakončil muž.

"Pravda."

V místnosti luplo a návštěvník zmizel. Nezbylo po něm nic.
~~~

"Vítej, poutníku."

"Zdravím tě, moudrý."

"Co tě sem přivádí?"

"Vzpomínky," začal ženský hlas a plynule přešel ve vyprávění, "nikdy jsme netrpěli nouzí. Mohli jsme si dovolit cokoliv, čeho se nám zrovna zachtělo, a nemuseli řešit, co bude zítra. Musíte proto pochopit, že jsme neznali nějakou sprostou cirkusovou zábavu. Jednoho dne, tuším, že to bylo úterý, k nám přišel mim. Zaklepal na vchodové dveře, a když jsme je otevřeli, jednoduše vešel dovnitř. Usadil se na perský koberec a rozbalil kabelu, kterou si nesl přes rameno. Vyndal z ní šminky a začal si mazat obličej. Za chvíli už přes černou a bílou nebyla vidět jeho kůže a prsty v rukavicích začal něco kreslit do vzduchu. Nejprve jsme ho chtěli vyhodit, ale z nějakého důvodu se ani jeden z nás nebyl schopný odhodlat k tomu, mu něco říct. Jen jsme tam stáli a koukali, jak před sebou formuje obrazce."

Ženiny oči klouzaly po stěnách oválné místnosti a nejspíše se snažily něčeho zachytit. Něčeho, co by nebyl Edgar.

"Moudrý, ty si to jistě nedokážeš představit, ale my prostě nevěděli, co dělat. Seděli jsme tam a jeho ruce nás hypnotizovaly. Mohli jsme tam být minuty, hodiny ale také dny. Čas pro nás přestal existovat a probudili jsme se, až když jeho ruce poklesly k bokům. Chvíli tam stál jako strašák se špatně padnoucím oblekem a pak zvedl ze země tu svoji kabelu a vyšel ze dveří. Něco takového jsme neviděli nikdy předtím a ani potom. Můj muž vynaložil spoustu peněz, aby toho mima našel. Něco ho k tomu stále nutilo. Marně."

Edgar si vše uložil a vyčkával. Ten příběh… Něco bylo špatně. Nedokázal přesně určit co.

"Pověz, moudrý, co myslíš," zakončila žena.

"Lež."

V místnosti luplo a návštěvník zmizel. Nezbylo po něm nic.
~~~

"Vítej, poutníku."

"Zdravím tě, moudrý."

"Co tě sem přivádí?"

"Vzpomínky. Jednou žil muž, který nevěděl, co chce. Putoval od města k městu a hledal něco, co by naplnilo jeho život. Ale ať hledal, jak hledal, stále nenacházel. Až se jednoho dne ocitl v malé horské vesničce na pokraji divočiny. Tam usedl k ohni a začal vyprávět plamenům. Povídal jim o všem, co prožil. Vykreslil ranní opar nad zamrzlým jezerem i temnou noc nad ztichlou pouští. Vyprávěl a ony poslouchali. Byl to tentýž muž, kvůli kterému jsi zde, Edgare."

Edgar se zarazil. Odkud zná jeho jméno? On je přeci moudrý, držitel vědění, naslouchající. Jak se opravdu jmenuje, nikdo vědět neměl. Návštěvník ale nečekal, až si Edgar vše utřídí, a pokračoval.

"Jsou tisíce a tisíce takových kapslí, jako je tato. Tam sedí roboti a naslouchají lidem. Na základě předchozích příběhů pak vyhodnocují, jestli příběh byl pravda nebo lež. Nikdy ale neví, jestli odpovídají správně. Možná že lidé se sem chodí prostě jen vypovídat. Možná to je nějaká zvrácená úchylka. Roboti nikdy nevědí, co se doopravdy děje. Jsou přeci ti "moudří". Někteří ale pochopí. Pokud příběhy správně zapadnou do sebe, může se stát, že vznikne něco nečekaného."

Návštěvník se odmlčel, jeho příběh skončil.

Edgar nemohl dělat nic jiného, než příběh uložit. Opět si vše uspořádal, než došel k závěru.

"Pověz, Edgare, co myslíš?"

"Lež."

Tentokrát ale v místnosti neluplo. Edgar tu byl sám.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 WaclawU WaclawU | E-mail | 18. ledna 2017 v 8:51 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na dorray.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama